V záplavě zpráv o válce a o energetické krizi, která se na nás teď valí, trochu zapadly zprávy o turbulentním dění na trhu s palmovým olejem. Indonésie, která je největším světovým vývozcem, zakázala na konci dubna jakýkoli export palmového oleje a tento bezprecedentní krok zrušila až o měsíc později. Zároveň se objevují zprávy, že se k palmovému oleji vrací velké potravinářské firmy. Povede to k další masivní vlně ničení pralesů?

V pátek jsem se konečně dočkal a mohl to říct i napsat…

Jako sedlák si myslím, že evropský Titanik se potápí, ale na palubě v Bruselu se stále tančí. Jak jinak si vysvětlit současnou snahu zakázat spalovací motory. Médii proběhla celá řada materiálů a diskuzí, které jasně prokazují, že přechod na elektromobilitu sice pomáhá místním lokálním emisím, ale celkový dopad na ekologii je sporný, mnohdy až záporný. A už vůbec se tu neřeší provoz těžké stavební, zemědělské, vojenské techniky. Ale například i hasiči, sanitky a i určitá část autobusů, které musí být k dispozici v případě živelných a jiných katastrof. Kdo bude udržovat infrastrukturu rafinérií a čerpacích stanic, když nad nimi politici lámou hůl. Použiju-li příměr Titaniku, tak v Bruselu řeší, jak pomocí fotovoltaiky vyřešit klimatizaci v kajutách první třídy, ale rozpohybování motorů a čerpadel v podpalubí je příliš netrápí.

Zima už je dávno za námi a ruská invaze na Ukrajinu už trvá více než čtyři měsíce. Lze tak analyzovat dopady energetické krize, která nyní probíhá, a podívat se na možné scénáře budoucího vývoje.

V kontextu rostoucích cen energií se obnovitelné zdroje často skloňují jako jedno z řešení, která by v aktuální situaci mohla výrazně pomoci. Nejčastěji se hovoří o fotovoltaických elektrárnách, existují ale také další zdroje zelené energie. Patří mezi ně rovněž větrná energie, která je v Česku velmi často přehlížena.

Vše je dojednáno, schváleno a potvrzeno: trojici samic Kamba – Kijivu – Shinda a malého Ajabua doplní v novém pavilonu goril samec Kisumu a samička Duni. Je to dvojnásob dobrá zpráva: příchod Kisuma umožní mít ve skupině další mláďata a s Duni bude v Praze pokračovat příběh naší slavné Moji. Duni je totiž její jediná dcera! Lepší vyústění jsme si nemohli přát – a dokonce ani představit.

V letošním roce si připomínáme dvě výročí největších povodní, které v novodobé historii zasáhly Česko: dvacetileté výročí od povodní, které v roce 2002 zasáhly velkou část naší země včetně hlavního města, a pětadvacetileté od povodní na Moravě v roce 1997. Od té doby si česká odborná veřejnost pravidelně klade otázku - dokážeme podobné situace účinně předvídat? Zejména v poslední době, kdy stále více pozorujeme trend přívalových dešťů a rychlých lokálních záplav, je tento problém stále palčivější. Řešení přitom existuje a není složité - jednou z možností mohou být data a jejich sdílení. Ovlivnit to mohou mimo jiné i české samosprávy.

Jedním z prvních ekologických zákonů, které byly po roce 1990 schváleny, byl zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Tato právní norma je účinná od 1. června 1992, takže se používá přesně třicet let. Její součástí přitom původně byla možnost občanských sdružení (nyní spolků) připomínkovat ve správním řízení stavby s vlivem na přírodu.

Neznám člověka, který by neměl rád les nebo aspoň neuznával jeho význam v přírodě. O jejich významu panuje vzácná shoda napříč naší společností. K lesu patří zvěř, všichni s potěšením ukazujeme dětem srnečky, které se pasou na loukách, zahlédnout jelena se vznešeným parožím je nádherný zážitek.

Když mě před několika týdny redakce Ekolistu požádala o zamyšlení nad zákonem o ochraně přírody a krajiny[1], který před 30 lety, dne 1. 6. 1992, nabyl účinnosti, vzpomněl jsem si na osud českého knížete Jaromíra. Těžko byste v českých dějinách hledali smutnější příběh panovníka. Uprostřed svárů o knížecí trůn na přelomu prvního a druhého tisíciletí ho jeho soupeři nejprve oslepili, poté vykleštili, a nakonec ho najatý vrah schovaný pod stolicí suchého záchodu probodl zespodu kopím.