Včera jsem se ZDE dočetl, že hnutí Extinction Rebellion má tři požadavky:

Na pátek 20. září 2019 byla vyhlášena studentská stávka za klima v asi 150 státech světa. V řádově vyšším počtu měst se konaly demonstrace za přijetí rozhodných opatření na ochranu klimatu. Mohu podat svědectví z té pražské, jež se uskutečnila převážně na Staroměstském náměstí dopoledne, byť po 11.30 vyrazila k ministerstvu průmyslu a obchodu, k úřadu vlády, pak zpět na Staromák a nakonec na Střelecký ostrov.

Především je nutné podotknout, že je trochu obtížné se vyznat v tom, co vše se vlastně v OSN v New Yorku v týdnu od 20. do 29. září dělo – bylo zde zorganizováno více velkých akcí, které nějakým způsobem souvisely s klimatickou změnou – dohromady pět různých summitů a k tomu zde probíhala také všeobecná rozprava Valného shromáždění OSN, kde se hodně klimatická změna též probírala. Uskutečnilo se například zvláštní zasedání k Cílům udržitelného rozvoje OSN, byl zde také Klimatický summit mládeže. Přímo ke klimatické krizi zde však proběhla akce s názvem 2019 UN Climate Action Summit a toto zasedání trvalo pouze jeden den (pondělí 23. září 2019).

Náš článek Příliš velká cena za náhražku divočiny publikovaný na Ekolistu vyvolal vedle diskuze na sociálních sítích také čtyři reakce zveřejněné v tomto časopise. Tři z nich – příspěvek Dalibora Dostála a Miloslava Jirků, Martina Konvičky a Jiřího Beneše a Davida Čípa a kol. nás mimo jiné pasují do role odmítačů pastvy a bořičů pastevních projektů.

Zahrajeme si takovou hru.

Patrně všichni známe Jirotkova Saturnina a zejména jeho užitečný počin, když společně s dědečkem založili „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“. Rozhodl jsem se pro podobnou iniciativu, pouze jsem romány červené knihovny nahradil několika texty, kterými nás neúnavně zásobuje doc. Jan Pokorný (dále jen JP) ve snaze ukázat, jak katastrofální důsledky má přechodná ztráta dospělých smrků na kůrovcem postižených částech Šumavy na klima, sucho i šíření kůrovce samotného ve zbytku ČR.

Při příležitosti Mezinárodního dne boje proti vzteklině Komora veterinárních lékařů konstatuje: „V našich zemích, tedy v Čechách na Moravě a ve Slezsku, se vzteklina nevyskytuje. Naposledy byla diagnostikována u lišek na Trutnovsku v roce 2002, a již v roce 2004 byla naše republika uznána za zemi této nákazy prostou. Nicméně u nás, stejně jako v ostatních zemích Evropy, stále platí povinné očkování všech psů. U koček a fretek je nezbytné, pokud cestují se svým pánem. Nebezpečí nákazy stále existuje.“

O požárech v Amazonii se píšou články, vlády posílají vojáky na hašení požárů, lidé nemalé peníze. Ale k tomu, aby se v Amazonii nevypalovaly pralesy, může přispět každý, a to tak obyčejnou věcí jako je nákup v obchodě.

Mohlo by se zdát, že shrnutí dostupných a aktuálních vědeckých informací (protože to bývají zprávy IPCC) o oceánu a kryosféře se Česka nedotýká a nemusí nás zajímat. Opak je pravdou. Často jsem v minulosti říkával, že povodně začínají nikoliv vylitím našich řek z břehů, ale formováním oblačnosti někde nad Atlantikem. Naznačoval jsem tím, že procesy v atmosféře nejsou lokalizovány do hranic jednotlivých zemí, ale pro jejich analýzy a pro možnost předpovídat jejich chování, musíme znát situaci stovky a tisíce kilometrů daleko (nejen nad Atlantikem, ale i nad Sibiří a jinde). A kryosféra? I ta se nás bezprostředně dotýká.

Oba autoři této odpovědi dávno odrostli z věku, kdy by se vyžívali v planých polemikách, zvláště pak v polemikách s kolegy, s nimiž názorově se v názorech na ochranu přírody v mnohém shodovali nebo shodují. Jenže zcela zbytečný hanopis proti pastevním rezervacím spolku Česká krajina ve středočeských Milovicích si reakci žádá. Ne proto, abychom „utřeli“ Čížka s Marhoulem, ale protože Milovické pastevní rezervace jsou vpravdě vizionářským počinem tuzemské přírodo-ochranářské komunity, stojí v popředí zájmů médií i občanů, získaly si nemalý mezinárodní věhlas a jejich úspěch či neúspěch může nadlouho ovlivnit strategické úvahy evropských ochranářů. Aby také ne. Jde o první lokalitu v Evropě, kde v polodivokých podmínkách žijí společně tři velcí kopytníci evropských postglaciálních ekosystémů, tedy zubr, „pratur“ a „divoký“ kůň.