Strom je pro mě symbolem života, přírody. Dlouhé roky jsem žil v domnění, že stromy potřebujeme k dýchání, protože nám vyrábějí kyslík. Bez stromů bychom neměli co dýchat. Dnes slyšíme, že z tohoto důvodu chce náš stát vysadit 10 miliónů stromů. Dalším důvodem je s tím spojené odstranění oxidu uhličitého z atmosféry. Mám stromy rád. Líbí se mi esteticky. Jsou důležité z mnoha důvodů. Regulují klima (např. odparem vody, stínem, aj.), čistí vzduch, zlepšují vizuální dojem okolí, představují domov pro řadu živočichů, poskytují nám palivo a stavební materiál, zadržují ve své hmotě velké množství uhlíku, který by byl jinak uvolněn do atmosféry. Lesy zadržují vodu a tak umožňují její vsakování do podzemních vod. A spousta dalších služeb a funkcí, které jsou pro naši existenci nepostradatelné.

Extinction rebellion (Rebelie proti vyhynutí) se snaží urychlit reakci vlád na klimatickou krizi. Aktuálně v tomto říjnovém týdnu probíhají v šedesáti zemích akce občanské neposlušnosti, které díky vlně zájmu médií dostávají téma do povědomí lidí.

Česká debata kolem klimatu je na dost tristní úrovni, ostatně podobně jako debata skoro o každé jiné složité záležitosti, a i mezi vzdělanými lidmi se šíří mnoho nesmyslů. Jeden z těch největších, který aktuálně šíří Richard Brabec s Andrejem Babišem, je, že musíme vyrábět kyslík a proto musíme sadit stromy. A studenti s tím mají pomáhat...

Současný kritický stav v lesích vyžaduje přijetí celorepublikových krizových opatření, která mohou rozvoj kalamity zpomalit a přispět k zachování lesních porostů se zastoupením smrku ve vhodných oblastech. Jedním z takových opatření je podle názoru členů CZECH FOREST think tank navýšení podpory boje s kalamitou v perspektivních oblastech zejména ve vyšších nadmořských výškách, jednoduchá dostupnost této podpory a umožnění nedotěžování silně napadených porostů v nejvíce postižených oblastech.

„Ekologické“ či „zelené“ debaty posledních měsíců nabraly na obrátkách v souvislosti s dramatickými vystoupeními švédské aktivistky Grety Thunbergové. O té bylo napsáno mnoho – od chvály po hanu, od rozborů z hájemství politické filosofie po psychologizující a satirické pamflety. Ve smršti prohlášení „pro Grétu a proti Grétě“, tedy pro a proti nové vlně klimatických opatření, poněkud zaniká to, co by přírodovědce, environmentalisty a ochranáře mělo zajímat především: Jaká nese „nová vlna alarmismu“ rizika pro přírodní stanoviště, ekosystémy, biodiverzitu? Chybí kritika nové vlny z ochranářských pozic.

V roce 2019 vyrábí na světě 450 jaderných reaktorů okolo 10 % elektřiny (zhruba 5 % globální spotřeby primárních energetických zdrojů). Jejich počet už od 80. let zůstává přibližně stejný, některé nové se uvedly do provozu, jiné odstavily. Žádný z odstavených zatím nebyl rozebrán a dekontaminován, což se všeobecně považuje za mimořádně náročnou a nákladnou operaci. Tento stav nejspíš bude trvat i do budoucnosti, nějaký nový průlom pravděpodobně nenastane.

Profesor Jiří Kopáček uveřejnil na Ekolistu 29. 9. 2019 Pohádky Jana Pokorného o Šumavě. Zde je moje reakce. Každou z „pohádek“ uvádím původním názvem a shrnutím profesora Kopáčka (v kurzivě) a následuje můj výklad.

V Evropě by roku 2023 měla přibýt skoro polovina současného výkonu větrných elektráren. V Česku ale vznikne v horším případě jen dvacetkrát méně turbín než v podobně velkém a větrném Rakousku. Předpověděla to čerstvá analýza Wind Europe, evropské větrné asociace.

Běžně slyšíme, jak jsou fotovoltaika a větrníky (dále „f&v”) levné, levnější než fosilní paliva i jaderná energie. A to i od renomovaných agentur jako je Reuters nebo Bloomberg. Když se podíváme do slušných analýz, například od Lazardu, vidíme pro f&v krásná čísla.

Říkal jsem si, že když teď na cestách hodně čtu, mohl bych si přečíst něco i o klimatické změně. Téma mě zajímá, ale četl jsem dřív spíš jen pár článků na internetu a náhodné výkřiky na sociálních sítích. Tak jsem si přečetl pět knížek. Nemám ambici o předání všeho v těch knížkách, spíš věcí, co mi přišly hodně zajímavý, a dojmu, co si z toho beru. (Pozn. red.: Text vyšel na Facebooku Martina Křivánka).