Na dlouhodobé nepřátelské dopravní politice vůči urbanisticky a environmentálně šetrné a bezpečné železniční dopravě v ČR, vystupňované ministrem dopravy panem V. Bártou (VV), se významně podílí neuvažování velkého balíku nekalkulovaných nákladů dopravy.

Vážení pánové,

obracíme se na Vás jménem Českého svazu ochránců přírody, občanského sdružení, jehož více než 9 000 členů spojuje aktivní zájem o ochranu přírody a životního prostředí a které je také koordinátorem Národní sítě záchranných stanic, zabývající se záchranou zraněných divokých zvířat na území celé České republiky.

Proč je oxidu uhličitému věnována taková pozornost? V historii zatím neexistoval problém, jemuž by lidstvo muselo čelit, srovnatelný s výzvou týkající se globálních změn klimatu. Můžeme zmínit chudobu, šíření epidemií, AIDS či ozónovou díru, ale všude přirovnání „kulhá“ zejména v tom, že se netýká prakticky všeho a všech. Přechod k nízkouhlíkovému hospodaření se však týká všech a také většiny záležitostí, na které jsme si rádi zvykli. A také jde o problém velmi záludný.

Tento týden přijala Evropská komise plán na dosažení energetické účinnosti a plán přechodu Evropy na nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050. Bylo by možné položit si otázku, proč se vůbec zabývat něčím, co bude až za čtyřicet let, když sotva dohlédneme konce nejhorší hospodářské krize od třicátých let minulého století.

Hlavní šumavský spor se často vyhraněně prezentoval a prezentuje jako kácet, nebo nekácet, rozuměj „zasahovat proti kůrovci“. Jádrem problému je ale otázka, kde zasahovat, a kde ne. Zasahovat proti kůrovci by se důsledně mělo na okrajích národního parku tak, aby se omezilo šíření kůrovce do čistě hospodářských lesů v okolí. Ve vlastním národním parku jen velmi uvážlivě a v jeho nejcennějších částech, zvláště v oblasti přirozeného výskytu smrčin, prakticky vůbec. Tohle by mělo být snad jasné každému, kdo něco ví o ochraně přírody v národních parcích (nevyšší stupeň ochrany přírody a krajiny).

Prolomení těžebních limitů je naprosto nesmyslné... kolem tohoto problému bylo řečeno snad již vše, co se říci a napsat dalo...

Když došlo koncem 80. let minulého století k prvním výrazným sesuvům jižních svahů Krušných hor pod Jánským vrchem západně od zámku Jezeří, začali ekologové i ochránci památek ve státní správě i mimo ni poprvé bít na poplach.

Martin Mach Ondřej pojmenoval v reakci na sloupek Mám se oběsit na konopném provazu? můj způsob konzumace knihy Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně jako fastfoodové čtení (má pravdu), zatímco on prý osvětovou knížku z Arniky nosí v batůžku a čítá si v ní cestou tramvají. O tu moji mě požádal jeden kamarád a myslím, že ji čte podobně pečlivě. Výborně, to už jste dva. Pak si ji ještě pořídí někteří učitelé, pro ty je užitečná právě svojí komplexností, prostudují ji a budou po částech dávkovat dětem. Jenže co dál? Podobné publikace se přece nevydávají proto, aby měli přesvědčení aktivisté co číst v tramvaji. Nedebatujeme tu o tom, jestli autoři návodů ke skromnosti čtenáře k něčemu nutí (jistě nenutí), ale o tom, jak ta doporučení efektivně dostat právě k fastfoodovým čtenářům a konzumentům, kteří si podobnou knihu nikdy nekoupí a skromnost je zcela mimo jejich obraz světa. Pokud chceme něco změnit, tak o ty jde především.

Vážený pane ministře Chalupo,

před setkáním ministrů životního prostředí zemí Visegrádské čtyřky a jednáním Evropské environmentální rady v příštích dnech Vás tímto otevřeným dopisem vyzýváme, abyste v souladu se zájmy České republiky a EU prosazoval přijetí závazku na 30% snížení emisí CO2 do roku 2020. Dokument Evropské komise Roadmap for moving to a low carbon economy in 2050, nová studie pro německou vládu a další vědecké analýzy ukazují, že je to realistický cíl. A navíc cíl, který je nejenom v souladu s dlouhodobým výhledem boje proti klimatickým změnám, ale který zároveň představuje i nový start evropské ekonomiky.

Se zájmem jsme zaznamenali zasvěcený rozhovor Ekolistu s Davidem Storchem, který byl pod názvem Odhady poklesu globální biodiverzity jsou naprostá hausnumera zveřejněn 17. ledna. Názorů Davida Storcha si vážíme a považujeme ho za jednoho z předních makroekologů světového formátu, přesto se ne plně ztotožňujeme s jeho názorem na globální ukazatele biodiverzity, navíc podtrženým titulkem celého rozhovoru, a cítíme jako svoji povinnost na něj reagovat. Domníváme se, že se jednalo o snahu přiblížit veřejnosti naše omezené znalosti o rozsahu biodiverzity na planetě, stejně jako naše omezené znalosti celkových trendů biodiverzity, což nezpochybňujeme. Nicméně protože Ekolist slouží především jako informační a popularizační médium a ne všichni čtenáři jsou experty na biodiverzitu, mohlo by na základě některých vyjádření Davida Storcha dojít k nedorozuměním. Například jeho vyjádření, že ukazatele úbytku globální biodiverzity jsou „hausnumera“ by mohlo pro méně znalé čtenáře znít tak, že si tvůrci těchto globálních indexů vše takříkajíc „vycucali z prstu“, což rozhodně neodpovídá skutečnosti.