Byl jsem vyzván, abych se vyjádřil k nově jmenovanému řediteli Národního parku Šumava (NPŠ). Dříve než přejdu k osobnosti dr. Stráského považuji za nutné říci, že nového ředitele čeká velmi složitý úkol uvést management NPŠ na cestu, která bude zbavena dvacetileté, ideologicky podmíněné doktríny na základě fundamentálního environmentalismu. Jeho představitelé užívají nejen vědeckých, ale také „společensko-etických a filosofických názorů, které není možno podložit standardními vědeckými argumenty“. Soudím však, že tak formulované „konečné řešení“ kauzy NPŠ by bylo na místě v parku zřízeném v přírodních pustinách. NPŠ byl zřízen v kulturní, ba obytné krajině a tak soudím, že kromě ohledu na přírodu samu je nutno přibírat na zřetel ještě další odborná hlediska – environmentální i sociálně-politická.

Motto: „Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat. Kdyby nebylo mých předků, kteří bojovali proti různým živočichům, tak bych tady nebyl.“ Jan Stráský

Dlouho očekávané jmenování nového ředitele Správy národního parku a CHKO Šumava mnohým vyrazilo dech, jiným jen vzalo poslední iluze. Přiznám se, že mne rozhodnutí ministra životního prostředí nezaskočilo, dokonce jsem se ho obával, a to jak v kontextu současné koalice vládní, tak regionální. Češi mají rádi dobré pivo, takže marasmus kolem jmenování dočasného krizového ředitele největšího a nejcennějšího chráněného území v Česku nejlépe přiblíží výstižný lapidární příměr mého kolegy (jinak výborného znalce českých piv): „To je jako kdyby ředitelem Budvaru jmenovali pana Anheusera Busche“.

Nový ředitel, PhDr. Jan Stráský ještě ani nedosedl na židli a už se strhl mocný a nevybíravý pokřik zpochybňující jeho volbu, oprávněnost vykonávat takovou funkci i kritizující jeho dřívější názory, vyslovené za dlouhou dobu, kdy mohl zblízka sledovat dění v NPŠ.

Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa minulý týden dočasně pověřil vedením Národního parku Šumava Jana Stráského. Stráský, bývalý ministr a premiér, působí již mnoho let v Radě Národního parku Šumava a problematiku parku tak dobře zná. Na Šumavě žije, zná doslova každá kámen a každý strom (alespoň ty, které ještě nezlikvidoval kůrovec). Proto jsem rozhodnutí ministra, jmenovat na pozici dočasného ředitele NP Šumava právě Jana Stráského, přivítal.

Arnika koncem roku vydala knihu Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. A za kmotra knize vybrala novináře Tomáše Feřteka. Ten si ale po přečtení knihy chtěl hodit konopný provaz a následně se nechat zkompostovat.

Obdělávaná orná zemědělská půda a voda se stávají stále nepostradatelnějšími, nezbytnými prvky pro zachování soběstačnosti ve výrobě potravin pro současnou i budoucí generaci. Námi zvolení „vzdělaní“ zástupci samosprávy dokážou škrtem pera změnit kvalitní ornou půdu na pozemky pro zábavu, kratochvíli či zástavbu pomocí změny územního a regulačního plánu. Jinými slovy je to zločin provedený na životním prostředí v konečném důsledku v neprospěch obyvatelstva a jiných živých tvorů.

Vážený pane řediteli,

jako členové vědecké sekce Rady Národního parku Šumava se po dlouhá léta snažíme uplatňovat naše poznatky při ochraně přírody v národním parku. Šumava je v rámci střední Evropy extrémně cenným územím, které splňuje na podstatné části území předpoklady pro zařazení do kategorie IUCN II. Vyskytují se zde unikátní biotopy, chráněné druhy rostlin a živočichů, a také cenná území, kde probíhá samovolný vývoj. Společně s NP Bavorský les nemají tato území ve střední Evropě obdoby.

Po roce a něco se vracím na místo činu. Tedy na stránky Ekolistu, abych udělala malé veřejné přiznání neboli reflexi svého vztahu k bezplenkové metodě, k jejímuž praktikování jsem se zde vyznala. Jak to tedy vypadá s mým bezplenkováním?

V Národním parku Šumava (NPŠ) probíhá velkoplošná disturbance lesních ekosystémů vlivem nekontrolovaného žíru lýkožrouta smrkového; zatím se to týká především lesů horských. Dochází nepochybně k zásadním a dlouhodobým změnám struktury lesních ekosystémů a tím zákonitě i ke změnám jejich funkcí environmentálních a krajinotvorných, včetně funkcí sociokulturních. Je to důsledek řízení minulého vedení MŽP ČR na bázi doktríny fundamentálního environmentalismu, prosazované po roce 1999, v plné míře od roku 2003.