Životní situace: bydlíte v Praze v bytě a chtěli byste třídit bioodpad, protože vám trhá srdce, kolik ho vyhazujete do kontejneru na směsný odpad. Tušíte, že ohryzky od jablek a slupky od brambor nemají končit v pražské spalovně a že by jim to mnohem víc slušelo na kompostárně. Ale předseda vašeho domu o nějakém bioodpadu nechce slyšet, protože je to moc drahé a kdo by to zařizoval, dejte pokoj. Jestli to víceméně sedí na vás, věnujte chvilku času tomuto pokusu věc prošťouchnout.

Kolik uhlíku můžeme do atmosféry ještě vypustit, abychom se přitom vyvarovali zvýšení průměrné globální teploty o 1,5 °C? V době, kdy se tolik řeší klimatické změny, se to zdá být docela rozumná otázka, kterou by pohotově mohl zodpovědět tým vědců. Jenže se správnou odpovědí to vůbec není snadné. Zmatek v odhadech totiž dělají mraky, jejichž budoucí chování je nesnadné předpovědět. Píše o tom Phys.org.

Pomalá móda, pomalé cestování, etické nákupy, zodpovědný konzumerismus, kosmetika netestovaná na zvířatech, nontoxic kosmetika, nákup lokálních a sezónních potravin, snižování produkce odpadu... Je toho hodně, co "musíme" sledovat, chceme-li se chovat udržitelně. Počkat, musíme? Kdo říká, že musíme?

Vnitrobloky jsou ve městě jedno z míst, kde se dá snadno něco udělat pro zlepšení městského klima i sousedských vztahů. Jenže vnitrobloky (i lidské vztahy) bývají často zanedbané. Pět videí, která zveřejnil spolek Bieno, může lidem přinést inspiraci i navézt ke konkrétním řešení.

Britská vláda vede v patrnosti rozsáhlý balík opatření, které mají zemi do roku 2050 přiblížit uhlíkové neutralitě. Jedním z nich je podpora elektromobility a nízkoemisní přepravy. Jenže tu jsou i jiné plány. Třeba rozšíření stávající silniční sítě za miliardy liber, které prý možný pozitivní vliv elektromobility anuluje. Píše o tom BBC.

Co udělat proto, abychom udrželi globální oteplování pod limitou 1,5°C? Podle odborníků je třeba udržet bilanci emisí skleníkových plynů pod 2,5 tunami oxidu uhličitého na osobu ročně. Začít s tím co nejdříve a dokázat to ideálně do roku 2030, protože pak by už mohlo být pozdě. Zatím se to ale nedaří. Ambiciózní požadavek v zemích Evropské unie momentálně naplňuje méně než 5 % domácností. Píše o tom Phys.org.

Počítání uhlíkové stopy je jako sport, který vám i planetě Zemi může prospět, ale také přivodit újmu. Třeba na duševním zdraví. Záleží totiž na tom, jak poctivě chcete své osobní emise počítat a co všechno při tom vezmete do úvahy. Spotřebitelská dilemata environmentálně uvědomělého jedince dobře demonstruje článek ABC.net.

V polovině července způsobil ve světě velký rozruch článek nizozemského biologa Erika Meijaarda a jeho kolegů. S jeho obsahem jste se mohli seznámit v textu Produkce kokosového oleje ohrožuje pětkrát více druhů než je tomu u palmového oleje. Do jisté míry mohl působit jako snaha o očištění neblahé ekologické reputace plantáží palem olejných. Svou reakcí a názorem do odborné debaty přispěl i český tropický ekolog Stanislav Lhota.

Na jedné straně nezpochybnitelná snaha o nápravu sociálních rozdílů mezi chudým globálním jihem a stabilnějším severem, podpora myšlenek udržitelnosti, potravní i ekonomické bezpečnosti v zemích třetího světa a také propagace nelhostejného vztahu k životnímu prostředí. Na straně druhé pak nejasnosti, komu vlastně taková snaha nakonec pomáhá, protože sami producenti z něj, zdá se, zrovna příliš netěží. A čím déle se debata o prospěšnosti tohoto sociálně-tržního hnutí vede, tím hůře z ní celý koncept férovosti vychází.

Zatím největší studie svého druhu ukázala, že metody kompenzující produkci emisí formou zdanění anebo zaváděním emisních povolenek nesehrávají očekávanou roli. Přínos zpoplatnění vyprodukovaného uhlíku je pro snižování emisí minimální. Píše o tom ScienceAlert.