Jak „obří krabice“ nákupních center ovlivňují životní prostředí? Podaří se v USA napravit, co se před desítkami let nepovedlo?

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Nová verze zákona O čistotě ovzduší zásadním způsobem proměnila přístup k ochraně a naplňování kritérií kvality vzduchu. Dosavadní bezzubé proklamace nahradila standardy a tabulkami, jasně stanovila normy čistoty ovzduší a limity znečištění – i plány, jak jich dosáhnout.

A nad tou spoustou vyhlášek a předpisů bděla dobře finančně, materiálně i personálně vybavená EPA, Agentura pro životní prostředí. Která sama proaktivně mohla měřit, kontrolovat a vymáhat dodržování zákona.

To, co dřív bylo rozmělněné a roztříštěné, najednou začalo fungovat a přinášet výsledky. Bylo to inovativní a dobré. Ale ne dokonalé.

EPA například plánovala zahrnout do plánů – kromě mobilních a bodových/plošných zdrojů – znečištění i zdroje řekněme „uzlové“, nepřímé. Tedy zjednodušeně řečeno místa, kde je ovzduší velkou měrou znečišťováno, ale komín vypouštějící oblaka dýmu k obloze nad nimi nestojí.

Šlo o lokality, které ač samy znečištění neprodukují, přitahují velké množství malých zdrojů znečištění. Kamiony a auta. Věcným příkladem takových uzlových bodů byly sportovní stadiony, letiště nebo velká nákupní centra, k nimž vytrvale míří kolony aut.

Neúspěch a prohra s následky

Aby se tyto nepřímé body dostaly do legislativy, to už ale EPA protlačit nedokázala. Svůj potenciál uplatnila spíš v boji s neregulovaným automobilismem, prosazováním emisních limitů, konflikty s průmyslem znečišťujícím ovzduším. Když se o sedm let později zákon O čistotě ovzduší měl dočkat dalšího významného rozšíření působnosti, v bitvě o přiznání nepřímých zdrojů znečištění byla EPA na hlavu poražena.

Strůjcem té porážky se stal především bystře argumentující George Hite, jeden z manažerů společnosti Target.

Ta společnost patřila a stále ještě patří mezi provozovatele jednoho z největších obchodních řetězců ve Státech. I když začínala v roce 1907 jako obchůdky se smíšeným zbožím, vypracovala se na špičku byznysu. Už v 70. letech byla synonymem velkých nákupních center, v nichž seženete úplně cokoliv.

Což byl také argument, který Hite při svém slavném slyšení před Kongresem v roce 1977 několikrát zopakoval.

Zákonodárcům sice potvrdil, že velká nákupní centra jsou uzlové body, ale znečištění ovzduší ve městech fakticky snižují.

Velikost byla ústředním bodem strategie maloobchodních řetězců. Že jsou obří prodejny problémem, o tom se začalo mluvit až v 90. letech. Charakterizoval je ohromný zábor půdy, rozpálený asfalt nekonečných parkovišť, výrazný podíl zpevněných povrchů omezujících vsak dešťové vody, enormní produkce odpadů, výrazná spotřeba provozní energie i lokální dostupnost omezená pouze na automobilovou dopravu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Právě proto, že v nich pohodlně seženete všechno na jednom místě. Omezuje se tak množství pojížděk, které Američané auty musí ve svých městech každý den učinit. Místo toho jednou týdně zajedou do velkého nákupního centra, kde komfortně na jednom místě vyřeší všechno, a mají splněno.

Byla to obratná manipulace s pravdou, na kterou ale EPA nenašla ve správnou chvíli správnou odpověď. EPA si už předtím, vymáháním zákona O čistotě ovzduší, popudila kdekoho. A politická vůle pro prosazování ambicióznějších cílů mezi politiky docela scházela.

Hite jen doplnil, jak by se přijetí té „teorie“ o nepřímých zdrojích znečištění negativně promítlo do plánování měst, jak je to celé nespravedlivé vůči daně platícím podnikatelům a jak by to zkomplikovalo život běžným Američanům… a víc už nemusel říkat nic.

Regulace nepřímých zdrojů znečištění se v roce 1977 nakonec součástí změn zákona O čistotě ovzduší nestala.

Vítejte ve světě velkých krabic

„Maloobchodní“ prodejny mohly dál pokračovat v neregulované expanzi, aniž by byly omezovány hlavními federálními zákony o životním prostředí. Vysmýkli se ze škatulek zákona O čistotě ovzduší a posléze stejně ze zákona O vodách.

Jak to bude dál vypadat, to záhy ukázaly řetězce Target, Walmart a Kmart. Zahájily totiž stavbu obřích nákupních center, které se do slovníků zapsaly jako tzv. big box. Velké krabice.

Přečtěte si také |

Diderotův efekt: Jak se vymanit ze spirály konzumu a nakupování dalších věcí?

Ta velikost byla ústředním bodem jejich strategie. Pod jednou střechou dokázali shromáždit řádově větší množství zboží, které tak mohly – v pestřejší nabídce – nabízet za trochu nižší ceny.

Dílem proto, že k síti těch krabic patřila i distribuční a skladová centra, která umožňovala dynamicky přelévat zboží z mezi prodejními místy a sklady, a tvořit tak atraktivnější cenovou nabídku. Ty sklady a redistribuční centra jsou velmi důležité, protože ani tak neskladují, jako zefektivňují pohyb zboží z místa na místo.

K tomu pak patřily nezbytné chytlavé marketingové finty, které už znáte – ceny končící devítkou, akce 2+1 zdarma, slevové a klubové karty, odměny a dárky za útratu. A než se Američané nadáli, big boxy konkurenčně vyloučily všechny ostatní malé obchody a krámky v regionu.

O to víc se pak staly pro místní populaci nepostradatelné – a o to více dál rostly.

Že jsou tyto obří prodejny problémem, o tom se začalo mluvit až v 90. letech. Charakterizoval je – mimo jiné – ohromný zábor půdy, pásma stavebně prostých krabic obklopující předměstí; rozpálený asfalt nekonečných parkovišť podporující efekt tepelných ostrovů; výrazný podíl zpevněných povrchů omezujících vsak dešťové vody; výrazné znečištění vodních zdrojů v okolí splachem z parkovišť; enormní produkce odpadů; výrazná spotřeba provozní energie či lokální dostupnost omezená pouze na automobilovou dopravu.

Na takové stížnosti už ale bylo trochu pozdě.

Ekonomika a ekologie růstu

Jen společnost Target, kterou tak šikovně reprezentoval George Hite, nyní ve Státech provozuje přes dvě tisícovky takových obřích krabic. Přičemž jejich rozloha – parkoviště v to nepočítaje – dohromady činí třiadvacet milionů metrů čtverečních. A dalších 5,6 milionů metrů čtverečních pak připadá na pětapadesát redistribučních center a skladů této společnosti.

Podobný model je tu dnes spojený s tisícovkami dalších big boxů řetězců velkých prodejců. O jeho rozšířenosti cosi vypovídá, že 90 procent Američanů dnes žije v třicetikilometrové vzdálenosti od nejbližšího obchodního centra Target. S takovým pokrytím se už dají dělat velké věci. Třeba pomáhat životnímu prostředí a čistotě ovzduší. Alespoň na oko.

Společnost Target se v roce 2022 například dobrovolně zavázala, že všechna svá prodejní místa a distribuční sklady na střechách osadí solárními panely. Což zní jako nesmírně podnětný přístup.

Ve skutečnosti to ale tak pozitivní není. Prodejní místa a redistribuční centra totiž produkují výrazně mnohem více emisí – právě jako ty nepřímé zdroje znečištění – které EPA v 70. letech už protlačit do legislativy nezvládla.

Pokud by například společnost Target dosáhla svého cíle s osazením střešních elektráren na svých objektech, ušetří tím světu 2,25 milionů tun oxidu uhličitého. Zatím se tomu cíli blíží jen pomalu, čistou elektřinu spíše nakupuje k odběru ze sítě a pokrývá s ní přibližně 60 procent vlastní spotřeby. Nicméně v té samé době „nepřímo“ produkuje dalších 6 milionů tun CO2, skrze automobily, které ke svým parkovištím a prodejnám láká.

To ve skutečnosti není zase až tak velké číslo (proč, to se dozvíte za chvilku), ale není to ještě všechno. Když se do té bilance započítají i jejich vlastní provozní emisní náklady, spojené s přesouváním materiálu mezi redistribučními centry a prodejnami – to jsou ty kamiony, které vozí zboží z místa na místo – vyskočí čísla o dalších šest milionů tun oxidu uhličitého.

A ani tím ty velké počty nekončí.

Přečtěte si také |

Je práce z domu dobrou zprávou pro životní prostředí? Podle studie dopravy neubyde

I když to tak nevypadá – společnost Target v roce 2022 učinila na svých kasách prodeje za 108 miliard dolarů – její velké prodejny jsou, stejně jako big boxy jiných velkých amerických řetězců, v krizi. Ne tolik kvůli propadu kupní síly, jako spíš pohodlnosti Američanů.

Zákazníci už totiž tolik nechtějí jezdit nakupovat do velkých krabic (vidíte, právě proto jsou ty emise z parkovišť nyní tak relativně „nízké“), ale preferují spíše, když si zboží pohodlně objednají a někdo jim je doveze až na práh domu.

I pokud by společnost Target dosáhla svého cíle s osazením střešních elektráren na svých objektech, ušetří tím světu 2,25 milionů tun oxidu uhličitého. Nicméně v té samé době „nepřímo“ produkuje dalších 6 milionů tun CO2, skrze automobily, které ke svým parkovištím a prodejnám láká. A když se do bilance započítají i jejich vlastní provozní emisní náklady, kamiony, které vozí zboží z místa na místo – vyskočí čísla o dalších šest milionů tun oxidu uhličitého.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Nový zdroj znečištění

V Target dobu nezaspali a na ten trend pohotově zareagovali. Rozšířením redistribučních a skladovacích center a flotily dovážkových vozů. Jen ve státě New York tak každý den učiní dodávky Target 170 000 pojížděk, při nichž zaváží zboží zákazníkům. Ani v ostatních státech USA to není jiné. Výsledkem je opět to, že se bilance emisí – kolem těch nepřímých zdrojů znečištění – opět navyšuje o další miliony tun CO2.

Obří prodejny, big boxy, donedávna znečišťovaly ovzduší jako nepřímý zdroj tím, že k sobě lákaly automobily svých zákazníků. A tím, že mezi prodejními místy korzovaly vozy zavážející zboží z redistribučních skladů. Teď se k tomu ale přidala další významná položka, rozvoz zboží zákazníkům.

Čím méně zákazníků zajíždí k nákupním centrům, tím více odtud vyráží dodávky rozvážkových služeb.

Spolu s tím se pak znovu ve Státech otevírá otázka, zda přeci jen nepřehodnotit to, co v 70. letech zapadlo. A jestli tedy opravdu nezařadit i prvek těch nepřímých zdrojů znečištění do legislativy. Teď už docela konkrétně s důrazem na velká nákupní centra.

Protože jejich byznysplán se v současnosti ani vzdáleně neblíží tomu, co v roce 1977 tak barvitě popisoval George Hite. Lidé sem nejezdí jednou týdně, aby si pohodlně nakoupili a jezdili auty méně – spíše si ale mnohem častěji, několikrát týdně – objednají dovážku zboží.

Za těch necelých padesát let se také dost zřetelně ukázalo, že s plánováním měst velké big boxy pořádně zamávaly, že životnímu prostředí rozhodně neprospěly, ekonomicky zruinovaly místní obchodníky a peníze z regionů vyvedly kdovíkam. Možná byla doba, kdy velké obchodní řetězce ve Státech přinášely více výhod, než negativ.

Přečtěte si také |

Ekologický hřích, o kterém vás nenapadlo přemýšlet. Online nakupování a posílání zásilek sem a tam

Ale ta doba je už pryč. A pokud jde o kvalitu ovzduší, neměly by ani velké krabice obchodních center stát stranou legislativy.