Kdyby draci existovali, mohli by chrlit oheň? Když by se zkombinovaly schopnosti různých živočichů…

Draci neexistují, pochopitelně. Patří do říše bájí, ožívají jen ve fantazii konzumentů fantasy literatury a filmů. Ale to neznamená, že by se o nich jako o skutečných tvorech občas přemýšlet nedalo. Alespoň na chvilku. Profesor chemie Mark Lorch z univerzity v anglickém Hullu se do takového krátkého zadumání pustil. Jistě až po pracovní době anebo během akademické přestávky se zamyslel nad tím, jaké reálné fyzické orgány a chemické reakce by v našem světě skutečně umožnily těm hypotetickým drakům chrlit ze zubaté tlamy oheň.

Vynechal přitom další abstraktní prvky a magii, soustředil se čistě na ty reálné mechanismy, už fungující u zvířat kolem nás.

Ze startu shrnul základní chemický princip hoření. K zapálení a udržení plamene je třeba tří funkčních složek: palivo, oxidační činidlo a zdroj tepla, které iniciuje a udržuje hoření.

Draci nafouknutí a pod vlivem

Najít to správné palivo se jeví být lehké jen zdánlivě. Skoro automaticky se totiž jako správná odpověď nabízí metan, už proto, že ho zvířata samovolně produkují při trávení.

Jenže ta odpověď v pořádku není. To by se totiž draci museli stravovat jinak, a jejich zažívací trakt by musel připomínat žaludek přežvýkavců. Tomu legendární předloha neodpovídá, draci vegetariáni nejsou, nepasou se. Navíc je tu technický problém se skladováním takového plynu.

Aby ho bylo dost na vypálení celého města, zabíral by buď opravdu hodně velký objem, anebo by musel být silně stlačený. A to je další problém.

Aerodynamika dračího letu popírá, že by byl nafouknutý jako vzducholoď. A zatímco láhev s metanem se dá tlakovat na 150 atmosfér, nafouknutá střeva živočicha snesou jen o něco málo přes jednu atmosféru.

„Neexistuje tedy žádný biologický základ pro to, aby suchozemští živočichové skladovali ve svém těle plyny pod vysokým tlakem,“ odbourává metan Lorch.

O něco lepší by byla hořlavá látka v kapalném skupenství. V úvahu by pak mohl připadat etanol, líh. S ním se ve zvířecí říši setkáváme, třeba u halančíkovce ďábelského (Cyprinodon diabolis). Drobná rybka, žijící poblíž termálních pramenů v Nevadě, přechází v prostředí s nízkým obsahem kyslíku na metabolický systém, při němž vzniká etanol. Draci by teoreticky mohli podobným metabolickým systémem disponovat, mít svůj břich plný kvasinek produkujících líh.

Ale úplně to to pravé asi nebude. Líh se totiž rychle vstřebává, prochází snadno biologickými membránami. Mít ho tedy v těle dostatečně koncentrovanou zásobu připravenou k okamžitému použití by asi nešlo.

Je tu ale ještě jedna cesta.

Tím palivem by mohl být olej.

Takový buřňák lední (Procellaria glacialis), nazývaný někdy fulmar, si kaloricky nabitý olej ve svém žaludku vyrábí. Sytí s ním svá mláďata, a v případě nouze jej umí vyvrhnout na predátora. Mazlavá, páchnoucí a lepivá olejovitá kapalina se dobře drží uvnitř těla, a přitom není nikterak komplikované ji vyvrhnout. Což vám vylekaný fulmar, když se vyskytnete tam, kam míří zobákem, rád předvede.

Prskající brouci jsou jasná inspirace

S oxidačním činidlem to bude o něco snazší.

„Stejně jako u většiny požárů jím bude s největší pravděpodobností kyslík,“ zamýšlí se Lorch. I tady se ale nachází malý zádrhel. Platí, že čím je lepší přísun kyslíku, tím žhavější plamen bude. Zpopelnit stráže nebo ohnivým dechem roztavit železný trůn si bude z principu žádat mnohem větší koncentraci kyslíku, než jaká je běžně v atmosféře kolem nás dostupná.

Navíc je třeba, aby byl kyslík s tou zápalnou olejovitou směsí dobře promíšený.

Drak by se například mohl inspirovat u střevlíkovitých brouků prskavců (Brachinus) a dalších podobných. Tento hmyz si vytvořil zásobníky uzpůsobené k uchovávání peroxidu vodíku. Který při ohrožení vytlačí do „komory“ obsahující enzymy, kde se peroxid vodíku velice rychle rozloží na vodu a kyslík.

Prskavci a jejich příbuzní tu pohotovou reakci využívají k obraně i v útoku. Zvýšení tlaku způsobené rychlou produkcí kyslíku a vařící se vody vytlačí „projektil“ – jedovatou směs z průduchu v břiše brouka – tam, kde je zrovna třeba.

„Jedná se o exotermickou reakci, při níž se předává energie okolí a v tomto případě se zvyšuje teplota směsi téměř na bod varu,“ popisuje nadšeně Lorch. „Reakce je tak agresivní, že se někdy používá k pohonu raket.“

Pro draky by byl takový peroxidový mechanismus rozhodně užitečný.

Vytváří totiž dostatečně vysoký tlak, který by mohl zvyšovat dostřel toho olejnatého paliva. Současně by exotermická reakce předehřála vypouštěné oleje, takže by bylo snazší je zapálit. A hlavně by tu byla mnohem větší koncentrace kyslíku, než kolik je ho v běžném vzduchu.

Jediné, co by drak potřeboval, by byla jakási biologická obdoba karburátoru benzínového motoru, která by smíchala olej s kyslíkem a vytvořila dokonalou výbušnou směs.

„Jako nezamýšlený bonus by ta eruptivní směs pravděpodobně vytvořila aerosol, jemnou mlhu olejových kapiček, která by se mohla snadno vznítit a udělat skutečně masivní oblak ohně,“ pochvaluje si Lorch.

Teď ale ještě čím to zapálit.

Jiskra není problém

Draci, které jsme už obdařili zápalnou olejnatou směsí v zažívacím traktu a ústrojím ne nepodobným broukům prskavcům, by bylo třeba přimyslet ještě elektrický orgán. Takový, který se vyskytuje u mnoha ryb, zejména pak u paúhořů elektrických (Electrophorus electricus).

Ti dokáží přibližně 150x za den generovat krátké pulzy pod napětím od 350 do 600 voltů. S tou nižší hodnotou napětí není problém rozsvítit pět žárovek, a s tou vyšší už rozhodně není problém vytvořit jiskru.

Pokud by taková jiskra blikla v zadní části dračí tlamy, mohla by snadno zapálit vysokotlaký proud oleje a kyslíku.

Draci pochopitelně neexistují, jsou to tvorové z bájí a pověstí.

Ale pokud by šlo o jejich schopnost dštít plameny, disponuje příroda a živočichové okolo nás hned několika osvědčenými patenty, z nichž by se takový funkční mechanismus dal seskládat.

---

reklama

---