Lajky u fotografií mohou přírodu pořádně zabolet. Australané chtějí regulaci obsahu

Fotografie může být neuvěřitelně silným nástrojem ochrany přírody, který posiluje environmentální aktivismus, vytváří vazby na přírodu a dává příležitost ke vzdělávání lidí. Zrovna tak ale může být zhoubná a nebezpečná. Záleží, kdo a za jakých okolností ji na sociálních sítí zveřejnil, a jakými informacemi doplnil. Řekněme, že jste ornitologem a zajímá vás, jak si dnes stojí ptactvo Nového Jižního Walesu, Queenslandu a Victorie. Jak na to? Udělat si jen rámcově hrubý přehled, jaké opeřence tu vlastně můžete zahlédnout, je enormně náročný počin. V případě Austrálie především logisticky.

Protože území těch třech zmíněných států představuje plochu 2,8 milionů kilometrů čtverečních. Je to jako šestatřicet Českých republik najednou. Plocha lidsky skoro k neobsažení. A přesto se tu něco takového loni v říjnu podařilo. Během Aussie Bird Count se do sčítání ptactva zapojilo přes šedesát tisíc lidí. Kteří ve výsledku dokázali s pomocí chytré aplikace „zmonitorovat“ přes 3,6 exemplářů celkem 597 druhů ptáků.

Počin, který by jediný s nikdy nebyl schopen sám dokázat – a který by nejspíš zaměstnal celé generace ornitologů – se podařilo zrealizovat ani ne za jediný týden.

Co za tím úspěchem stálo? Síla sociálních sítí. Která, chytře využitá, dokázala chytlavou kampaní zaktivizovat veřejnost, a zapojit ji do jednoho z největších „občanských“ mapování živočichů. Nejen v měřítcích Austrálie. Po účastnících se přitom chtělo jen málo: obětovat dvacet minut svého času, stáhnout si aplikaci, vyfotit ptactvo na záhumenku. Je to nádherný příklad toho, čeho je možné skrze virtuální spojenectví s běžnými lidmi v terénní vědě dosáhnout.

Podobných nesporně pozitivních příkladů je ovšem pomálu. Navíc australští biologové v poslední době spíše upozorňují na nepřímé negativní dopady sociálních sítí na tamní faunu a flóru.

Síla, která umí ničit

Ptáte se, jak může něco nehmatatelného – digitálního a virtuálního – ohrožovat onu velmi hmatatelnou přírodu kolem?

Třeba už jen to, že lákavě prezentovaná krása nedotčené přírody, přenášena skrze sociální sítě k milionům sledujících, vede k probouzení zájmu a touze po kontaktu s tou nádherou. Což v principu špatně není jen do momentu, než se ty tisíce sledujících zvednou a vydají se od obrazovek na to nedotčené místo osobně.

Po jejich návštěvě už moc nedotčené není. Přidává se k tomu například zvýšené riziko pytláctví nebo rabování či ničení vzácných druhů rostlin na jejich původních lokalitách. Patří k tomu i zavlékání lidských nemocí a zvyšování hladiny stresu.

Je toho ale víc.

Své dělá například soutěživost mezi tvůrci obsahu pro sociální sítě, kteří doufají, že si zveřejněním nějakého poutavého „přírodního“ obsahu zvýší sledovanost. Takoví se často neváhají snížit k metodám, které jim zajistí unikátní záběry.

Zrovna vzácné ptáky mohou před kameru vábit přehráváním hlasů jejich ptačích partnerů. Je to sice pro fotografy funkční, ale naprosto neetické. Jiné živočichy jsou schopni přikrmovat, lákat pachem či vábničkami, chytat a přemísťovat, dosazovat je do záběrů uměle.

Pořádnou neplechu dělá pořizování záběrů s pomocí dronů, které zvířata plaší. Narušují tím jejich páření nebo péči o mláďata.

„Není to vyloženě tak, že by sociální média způsobovala škody přímo,“ říká Robert Davis, přednášející ekologie z univerzity v australském Joondalup. „Příčinou je ta touha po pozitivní zpětné vazbě, zviditelnění se nebo zvýšení si příjmů, které mohou být velmi silnou pobídkou ke špatnému jednání, byť je na sociální sítích prezentováno jako zájem o přírodu.“

Při hodnocení negativ hodně záleží na dvou faktorech. Tím prvním je Jak se to děje a druhým Kdy se to děje. Nepoučený fotograf například může být o dost větším problémem, když dokumentuje zvířata v nějaké zranitelné fázi jejich života.

Lajky na sociálních sítích pak mohou přírodu pořádně zabolet: omezit genofond určité oblasti, vést k vytlačení konkrétních živočichů, jejich vystavení predaci. Anebo posloužit jako návod pytlákům.

Virální fotka nějakého roztomilého mláděte nebo blízké záběry z hnízda tak může zafungovat jako rozsudek smrti nad konkrétním živočichem i celým druhem.

Omezit obsah, nikoliv dosah

Proto také Davis, spolu s kolegy z Edith Cowan, Curtin a Murdoch University, volá po mnohem přísnější regulaci přírodovědného obsahu na sociálních sítích.

Přesněji, zasazuje se o zavedení etických kodexů a přísnější kontroly při využívání a propagace flóry a fauny skrze virtuální média. Jak přesně? Jde o celý soubor opatření, kteří by především administrátoři a správci stránek s přírodovědným obsahem měli vzít v potaz.

„Například nezveřejňovat na síti fotografie vzácných orchidejí do doby, dokud ještě v terénu kvetou,“ říká Davis. „Nebo zavést plošný zákaz příspěvků, doplněných o lokaci konkrétního místa – postarat se o to, aby směrem ke konzumentům virtuálního obsahu neplynula informace o poloze hnízd.“

Neznamená to nutně neprezentovat sledujícím přírodu – a zveřejňovat například fotky orchidejí jen v zimě – ale zveřejňovat je způsobem, který by zobrazené rostliny a živočichy nevystavoval zbytečnému riziku. Je to z principu nesnadné, když se někdo pokouší prezentovat nějaký aktuální jev, zajímavost nějakého místa v přírodě. Ale je to prý do budoucna nezbytné.

Na virtuálních platformách sociálních sítí se dnes pohybuje přibližně 3,8 miliardy lidí – polovina planetární populace – a u všech se zkrátka nedá předpokládat, že by k živočichům a rostlinám v přírodě přistupovali s náležitým ochranářským zaujetím.

Fotografování přírody jako takové může být hnacím motorem nadměrného přetěžování biologické rozmanitosti, a už jen kvůli samotnému počtu uživatelů sociálních sítí jej již nelze považovat za neškodné, udržitelné nebo nekonzumní.

„Sociální sítě jsou možná virtuální a nehmatatelné, ale mohou poškozovat přírodu velmi fyzickým způsobem. A je to problém, který sám od sebe nezmizí,“ říká Davis.

---

reklama

---