Vše je dojednáno, schváleno a potvrzeno: trojici samic Kamba – Kijivu – Shinda a malého Ajabua doplní v novém pavilonu goril samec Kisumu a samička Duni. Je to dvojnásob dobrá zpráva: příchod Kisuma umožní mít ve skupině další mláďata a s Duni bude v Praze pokračovat příběh naší slavné Moji. Duni je totiž její jediná dcera! Lepší vyústění jsme si nemohli přát – a dokonce ani představit.

V letošním roce si připomínáme dvě výročí největších povodní, které v novodobé historii zasáhly Česko: dvacetileté výročí od povodní, které v roce 2002 zasáhly velkou část naší země včetně hlavního města, a pětadvacetileté od povodní na Moravě v roce 1997. Od té doby si česká odborná veřejnost pravidelně klade otázku - dokážeme podobné situace účinně předvídat? Zejména v poslední době, kdy stále více pozorujeme trend přívalových dešťů a rychlých lokálních záplav, je tento problém stále palčivější. Řešení přitom existuje a není složité - jednou z možností mohou být data a jejich sdílení. Ovlivnit to mohou mimo jiné i české samosprávy.

Jedním z prvních ekologických zákonů, které byly po roce 1990 schváleny, byl zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Tato právní norma je účinná od 1. června 1992, takže se používá přesně třicet let. Její součástí přitom původně byla možnost občanských sdružení (nyní spolků) připomínkovat ve správním řízení stavby s vlivem na přírodu.

Neznám člověka, který by neměl rád les nebo aspoň neuznával jeho význam v přírodě. O jejich významu panuje vzácná shoda napříč naší společností. K lesu patří zvěř, všichni s potěšením ukazujeme dětem srnečky, které se pasou na loukách, zahlédnout jelena se vznešeným parožím je nádherný zážitek.

Když mě před několika týdny redakce Ekolistu požádala o zamyšlení nad zákonem o ochraně přírody a krajiny[1], který před 30 lety, dne 1. 6. 1992, nabyl účinnosti, vzpomněl jsem si na osud českého knížete Jaromíra. Těžko byste v českých dějinách hledali smutnější příběh panovníka. Uprostřed svárů o knížecí trůn na přelomu prvního a druhého tisíciletí ho jeho soupeři nejprve oslepili, poté vykleštili, a nakonec ho najatý vrah schovaný pod stolicí suchého záchodu probodl zespodu kopím.

Představme si. Je středa 29. června. Nad lucemburským Kirchbergem, kde sídlí četné evropské instituce, právě svítá. Z budovy Rady Evropské unie se trousí delegace ministrů životního prostředí, na nichž je patrné vyčerpání, ale hlavně spokojenost. Přes obtížná vyjednávání se podařilo nalézt dohodu sedmadvacítky nad klíčovým souborem nástrojů, díky kterým Evropa může snížit své emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent a zachovat tak naději pro dosažení cílů Pařížské dohody, zabránit drastickým dopadům změny klimatu na své spoluobčany.

Takřka tříhektarovou louku plnou vzácných teplomilných druhů rostlin na Kroměřížsku rozryla koncem letošního jara divoká prasata.

Budováním tůní, rybníčků a jiných zasakovacích prvků chce městská část Praha 12 zabraňovat erozi a degradaci zemědělské půdy. Pronajala proto některé pozemky pachtýřům pro ekologické hospodaření.

Ve středečním mimořádném projevu předseda vlády Petr Fiala vyzval k zásadnímu navýšení výroby bioplynu. Apel zazněl v souvislosti s potřebou odstřihnout se od závislosti na fosilních zdrojích z Ruska v reakci na stále probíhající válku na Ukrajině. Zvýšení bezpečnosti dodávek energií, stabilizace cen, výrazný rozvoj obnovitelných zdrojů jsou témata, která dnes stále silněji rezonují. Bioenergetika dostává slovo. Bioplyn, biometan a syngas mohou nahradit 40 % zemního plynu.

Jakákoliv novela legislativy v oblasti ochrany přírody má potenciálně dalekosáhlé důsledky pro naši přírodu v následujících desetiletích. Proto by měla být pečlivě připravena a předem diskutována se zainteresovanou odbornou veřejností, stejně jako s právníky a dalšími aktéry podílejícími se na znění zákonů.