Už v mládí pro mě byl tučňák tím nejatraktivnějším tvorem ptačí říše. I dřívější cesta do Norska za papuchalky byla vlastně jen takovou náhražkou – vždyť papuchalkovi se přece říká tučňák severu! Letos v lednu jsme s kolegou fotografem Bohdanem Němcem vyrazili na tři týdny na Falklandy. A zažili jsme tam mnohem víc než jen setkání s tučňáky.

Poprvé se botanik David Zelený na Tchaj-wan podíval v roce 2005 – měl tam zaškolit terénní ekology v rámci projektu na mapování vegetace Tchaj-wanu. Nakonec se však spolupráce rozšířila, v letech 2007 a 2008 tam vyrazil znova a dohromady na ostrově strávil osm měsíců. V oblasti horského mlžného lesa sbírá terénní data a studuje, jak mlha ovlivňuje druhové složení této vegetace. Jak se „botanizuje“ na Tchaj-wanu? A jak se tam vůbec žije?

Karpaty patří k našim nejcennějším a nejzachovalejším přírodním oblastem a jsou zároveň krajem výjimečně bohatým na kulturu. Společně s Láďou Šáchou ze Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty jsme se proto loni na podzim opakovaně vydávali za jejich tak trochu utajeným dědictvím přírodním i kulturním, hmotným i nehmotným – zejména ale takovým, které v krajině zůstalo a stále žije v místních lidech. Jak takový jeden náš den vypadal?

Dokonce i 5 500 metrů nad mořem, vysoko na strmých svazích ekvádorských sopek, se francouzský glaciolog Bernard Francou pohybuje elegantně. Přeskakuje mezi ledovými bloky a skalní sutí, aby nakonec zastavil u balvanu, na jehož povrchu jsou jakési modré znaky. "Označují, kam až sahal ledovec před sedmi lety, když jsme sem přišel poprvé," vysvětluje Francou, nevšímající si zimy a nepříjemného mrholení. A pak ukazuje nahoru nad sebe, kde se ve vzdálenosti delší než fotbalové hřiště tyčí modravá zeď, značící, kam ekvádorský ledovec Antizana dosahuje dnes.

"Nepravděpodobný příběh o tom, jak se hlavní město Kolumbie Bogotá stalo místem, kde byste chtěli žít." Tak zní podtitulek článku Lisy Jonesové v americkém internetovém deníku Grist Magazine, který se zabývá informacemi o životním prostředí.