Likvidace následků a vyšetřování příčin havárie na řece Bečvě v září minulého roku je až do dnešních dnů provázená pochybnostmi. Šetření Policie ČR, které zatím nebylo uzavřeno, zásadně omezilo přístup k informacím. Rozhodla jsem se získat přehled o postupu státních úřadů a institucí, kterým jsou rozhodující kompetence a odpovědnost v případě havárií na vodách svěřeny.

V souvislosti s nedávnou nešťastnou událostí eutanazie dvou medvědů na Slovensku je nutné vysvětlit, co se vlastně stalo a proč. Spolek Prales dětem dlouhodobě monitoruje velké šelmy na Slovensku a považuje za důležité se k nastalé situaci vyjádřit, a to na základě širších znalostí a zkušeností z terénu. Kauza vyvolala diskuze na sociálních sítích, ale jen vnější pohled nestačí. Je třeba vidět všechny okolnosti, všechny zainteresované hráče a jejich motivy.

Když sleduji tiskové zprávy, které se týkají lesního hospodářství, zmocňuje se mě pocit, že lesníci jsou dnes lovnou zvěří, kterou je třeba zredukovat a jejich počty nahradit ekology a vědci. Když se objevují zjednodušené pohledy ze strany laické veřejnosti, je to pochopitelné vzhledem k omezenému množství informací, které se jí v tomto směru dostává. Pokud se jedná o pohledy, byť kvalifikované, ale jednostranné, výsledkem by měl být syntetický a multidisciplinární přístup k řešení. Jestliže se však objevují řešení silová, nutno jejich aktéry upozornit, že v demokratických zemích přísluší tato řešení pouze státu, a to jenom proto, že jeho zástupci jsou zvoleni všemi občany. To patří k základním principům demokracie. Zdá se však, že v lesnictví tyto principy přestávají platit.

Otevřený dopis ministru Tomanovi ke skandálnímu selhání MZe v procesu Národního plánu obnovy. Česku hrozí, že do sektoru zemědělství nepřijdou z EU desítky miliard Kč, které mohly být použity na boj se suchem a se změnou klimatu.

Česká inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP) se odmítá zatahovat do obšírných diskuzí a polemik, přesto bychom rádi reagovali v několika bodech.

Od nedělního odpoledne sleduji dění kolem poraženého dubu z Krnova. Do diskuze jsem se zapojil a v této souvislosti jsem byl vyzván šéfredaktorem Ekolistu k vyjádření v širších souvislostech.

Ve středu dne 5. 5. 2021 začala Poslanecká sněmovna PČR projednávat ve 3. čtení návrh nového stavebního zákona (sněmovní tisk č. 1008) a souvisejícího změnového zákona (sněmovní tisk č.1009). Ministr životního prostředí vyjádřil ve svém vystoupení obavy o osud ochrany přírody v národních parcích, chráněných krajinných oblastí a dalších přírodních územích chráněných podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to v souvislosti s pozměňovacím návrhem poslance Bauera k § 76 zákona č. 114/1992 Sb., vedeným pod číslem 7980. Návrh se týká odstranění možnosti správ národních parků a Agentury ochrany přírody a krajiny prosazovat v řízeních podle stavebního zákona ve zvláště chráněných územích veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny.

Reaguji na článek „Stát zná řešení vyprahlého Česka. Musí ale zaplatit těm, kdo ho drží v ruce“ (Seznam Zprávy, 6.5.2021). Nedávno jsem byl zde v diskusi nazván různými přívlastky „takový vědec, zelený ekolog a teoretik odtržený od praxe“, tak si snad svůj „kádrový profil“ tímto článkem moc „nezhorším“. A je třeba zdůraznit, že můj pohled je pouze odborný, ne politický.

Před volbami v roce 1992 stála naše společnost na podobném rozcestí jako dnes. Rozhodovala se mezi dvěma cestami hospodářské transformace. První cesta byla rychlá a vedla přes privatizaci státních podniků bez výraznější právní regulace. Druhá cesta byla pomalejší a podmiňovala privatizaci přijetím standardních evropských zákonů v oblasti kapitálového trhu. První cestu razila ODS v čele s usměvavým Václavem Klausem, který nevěděl, jak rozlišit čisté a špinavé peníze, a chtěl, aby se privatizace udělala rychle a pokud možno po tmě. Druhou cestu reprezentovalo Občanské hnutí složené z intelektuálů a právníků, jako byl Petr Pithart, Jiří Dienstbier či Dagmar Burešová, kteří varovali před privatizací bez pravidel a kromě peněz vyznávali i nějaké zásady. Lidé však tenkrát masově podlehli kouzlu Václava Klause a představě, že když to uděláme rychle, budeme se mít brzy jako v Německu. Volby skončily drtivým vítězstvím ODS, Občanské hnutí zmizelo v prachu dějin a Česká republika nastoupila éru 90. let, „doby kožené a železné“, kterou charakterizovala divoká privatizace, krachy investičních fondů a bank a rozkradení státního majetku v hodnotě až 1 bilionu korun. Tato doba stvořila i své „hrdiny“, z nichž ten největší nedávno spadl s vrtulníkem, a ten druhý největší nám už několik let vládne ve střetu zájmů, který je větší než krakatice obrovská.

V tomto textu chci podrobně popsat jeden z řady příkladů, kdy se Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) opět ukázala jako bezzubá a neschopná instituce. Tato kritika nemíří na všechny zaměstnance a rozhodně je neházím do jednoho pytle, protože v ČIŽP pracují i lidé nadšení a nelhostejní k životnímu prostředí.