Vláda dnes dostává na stůl pro informaci Politiku ochrany klimatu v ČR. Původně byla připravována jako státní strategie, ale vládní koalice - přestože ve svém programovém prohlášení slíbila její aktualizaci do konce roku 2023 - ji neschválila a přijala jen Národní klimaticko-energetický plán (NKEP), který se zpožděním musela poslat do Bruselu.

„Vidím … divokou část skal, Pravčickou bránu, kde jsme stáli pod kamenným obloukem, který nad našimi hlavami vytvořil mocný duch přírody.“
Hans Christian Andersen, 1831

Ředitelé českých národních parků, sdružených v Asociaci národních parků ČR (ANP ČR) – Pavel Müller (NP Podyjí), Pavel Hubený (NP Šumava), Robin Böhnisch (KRNAP) a Petr Kříž (NP České Švýcarsko) děkují stovkám vědců a umělců a tisícům občanů za podporu kvalitní a efektivní ochrany české a moravské přírody.

Tento týden má jít do 3. čtení ve sněmovně velká novela zákona o ochraně přírody a krajiny. A máme tu zase klasiku – někteří lidé by si z národního parku rádi udělali národní parking.

ČR se dlouhodobě hodlá orientovat na jaderné zdroje. Země tak počítá s velkým projektem výstavby dvou nových jaderných reaktorů v elektrárně Dukovany, což představuje největší energetickou investici v historii země s odhadovanými náklady v současnosti kolem 400 miliard Kč. Plánovaný tendr ovšem získává nyní řadu trhlin. Co se vlastně přihodilo? A jaké jsou ekonomické aspekty současné situace okolo klíčového energetického projektu?

Jestli chcete vidět zvíře, jehož výzkum přinesl v důsledku miliardy dolarů, a co víc, pomohl v léčbě nespočtu lidí, zajděte se do Terária v Zoo Praha podívat na korovce jedovatého.

Obvinění ze šikany ze strany Správy KRNAP je naprosto neopodstatněné. Majitelé Luční boudy, resp. Labské boudy, začali podnikat v jádrovém území národního parku před mnoha lety, přičemž režim omezení dopravy se za posledních více než 30 let nezměnil. Stále platí pravidlo, že pro vjezd je nutné získat výjimku ze zákona – pro každého, kdo nemá zákonem jasně stanovené právo vjezdu.

Opět se opakují každoroční tragické výjevy na lukách, jako například ten před třemi dny: na čerstvě posekané louce stojí srna, která nechápe, co se stalo. Olizuje rozsekané tělíčko svého mláděte. Snaží se ho oživit, snaží se ho přimět, aby vstalo. Nad smutnou srnčí mámou krouží krkavci…

„Polovina výnosu dolů,“ odhaduje zachmuřený agronom prognózu letošní sklizně řepky ozimé po prohlídce polí v údolí Berounky. „Šešule jsou dál od sebe a tenké, takže se nemají zrníčka uvnitř kde vytvářet,“ zdůvodňuje předpokládaný nižší výnos. „Lepší výsledek bude na výše položených polích, tam jsou porosty bujnější, vyšší a lépe zapojené.“

Již dávno jsme pochopili, že nemá valný smysl diskutovat s lidmi, kteří za nejvyšší důkaz pro existenci nějakého jevu považují svou nezlomnou víru v něj. Zkuste schválně někomu vyvrátit jeho víru v chemtrails nebo plochou Zemi. Je to marné. Nicméně po výzvě doc. Jana Pokorného (dále jen JP) [1], abychom doložili pomocí odkazů na publikované zdroje svá tvrzení, která zpochybňují některé jeho závěry, se o to opět pokusíme. Částečně jsme to již sice udělali [2], ale k obsáhlejšímu rozboru nás nutí i řada reakcí čtenářů z diskusí pod zmíněnými články. Zářným příkladem převahy víry nad fakty jsou neustále se opakující urputná tvrzení, na jejíchž základě se JP snaží z ojedinělých extrémních situací a jevů typických pro zemědělskou krajinu tvořit pravidla pro horský les. Rádi bychom proto vysvětlili některá zásadní nedorozumění.