Otrava řeky Bečvy 20. 9. 2020 a na ní navazující události uplynulých čtyř měsíců jsou tragikomickým obrazem (ne)schopnosti a (ne)ochoty státních institucí i samosprávných orgánů na podobné havárie reagovat, zjišťovat jejich viníky a případně také ekologickým katastrofám předcházet. Jako spojovací prvek se vším proplétá případ tzv. rožnovského kanálu, na který pomyslná ruka Spravedlnosti zdánlivě neomylně ukázala se slovy „vinen“. Tento článek je námětem k přehodnocení a nápravě tohoto stavu. Nechme se při tom doprovázet přiléhavými citáty z filmu „Tajemný hrad v Karpatech“, geniální parodie na Vernův román, filmu, který nepochybně patřícího do zlatého fondu české kinematografie.

Kde se můžou hodit „nezávislé“ výzkumy, které Lesy ČR platí? To naznačuje jejich facebookový post ze začátku listopadu 2020: „Postupně v rámci lokality Soutoku vymezíme bezzásahová území všude tam, kde to má smysl. Ve spolupráci s odborníky pečlivě vybereme ekologicky nejcennější oblasti. “Skvělé, že? Jenomže odborníci už „ekologicky nejcennější“ plochy dávno vybrali, včetně vymezení bezzásahových území.

Svejl z anglického swale znamená vlhká prohlubeň či mokřad, někdy také známý pod termíny zasakovacích příkop či průleh. Jsou to mělké prohloubeniny vedené po vrstevnici, případně mírně šikmo, sloužící pro zadržení dešťové vody nejlépe v místě jejich dopadu. Takto zachycená voda se vsakuje do půdy a podloží a slouží pak jako její rezervoár pro zdejší vegetaci či napomáhá sytit zdroje podzemní vody. Toliko teorie a nyní trochu z praxe.

Ústavní soud rozhodl, že vyloučení ekologických spolků a veřejnosti z řízení navazujících na řízení, jež jsou vedena podle zákona o ochraně přírody a krajiny, je ústavně konformní.

Třebaže naši pozornost vloni poutal především Covid-19, oteplování Země se nezastavilo. Minulý rok byl podle evropského programu Copernicus globálně spolu s rokem 2016 nejteplejším v historii měření, o 1,25 °C teplejší než v předprůmyslové době (1850-1900), Byl rokem s nejvyšším dosud naměřeným obsahem skleníkových plynů v atmosféře a s nejvyšší dosud naměřenou hladinou oceánů. I u nás byl rok 2020 mimořádný z hlediska klimatu a počasí. V tomto příspěvku shrnuji to nejzávažnější, co se v ČR i na jižní Moravě v této souvislosti událo.

V žurnálu Vodohospodářské technicko-ekonomické informace 2/2008 je tabulka (číslo 2) udávající závislost charakteristik znečištění vod na vzdálenosti od zdroje znečištění.

Účast veřejnosti při projednávání staveb a záměrů, které mohou negativně ovlivnit životní prostředí každého z nás, je důležitou součástí ochrany kvality našeho života. A nejde jen o aktivity nevládních ekologických organizací. Jde o právo každého občana na kvalitní životní prostředí, které máme ústavně garantováno. Vyloučení veřejnosti ze stavebních řízení, které bylo výsledkem novely stavebního zákona v roce 2017, možná částečně omezilo činnost ekologických organizací, především ale zabránilo konkrétním občanům vyjádřit nesouhlas s likvidací zeleně nebo cenných přírodních lokalit v souvislosti s nejrůznějšími stavebními aktivitami v jejich městě. To na jedné straně určitě nepřispělo ke kvalitě života v městech a obcích, na straně druhé to ani nevedlo ke zrychlení povolování staveb. Pokud Ústavní soud označil novelu z roku 2017 za neodporující Ústavě ČR, bude nutné jeho rozhodnutí respektovat, a to i s vědomím, že k tomu došlo po velmi nepřesvědčivém hlasování (8 soudců pro a 7 proti). Přesto bychom se měli zamyslet nad úvahami ústavních soudců o hledání rozumnosti takové změny zákona. Jejich sdělení v tzv. disentním stanovisku (sedmi soudců) zní: “I kdyby totiž bylo možno připustit, že (změna zákona) sleduje legitimní cíl rychlého a hospodárného územního a stavebního řízení, je zřejmé, že tohoto cíle uspokojivě nedosahuje, a proto je právní úpravou nerozumnou.”

Krátké zamyšlení Martina Zajíčka, vedoucího Odboru vnějších vztahů Lesů ČR, nad článkem Lukáše Čížka „Informační válka o lužní les“, Ekolist.cz 27.1.2021.

Zdálo by se, že s článkem Františka Elfmarka by mohl dojít naplnění můj sen o tom, že v české veřejné diskusi o vlcích nebudou zaznívat jen hlasy z jejích extrémních pólů. A že těžiště téhle debaty bude naopak ležet někde v pomyslném středu možných postojů a názorů, kde půjde spíše o hledání společné cesty k řešení komplikovaného problému, než silové prosazování potřeb a představ té, či oné strany.

Za svůj docela dlouhý život jsem potkal mnoho lidí. Od těch, kteří byli starší a moudřejší než já, jsem „bral rozum“ ať už jako chlapec, student, mladý lesní inženýr, ředitel lesního závodu, nebo ředitel obecně prospěšné společnosti. Nejvíce jsem získal od těch, kteří v životě prošli nějakou provozní praxí, něco dokázali a přitom zůstali lidsky normální. Nedávali na odiv své tituly, funkční postavení, stovky vědeckých prací, nezdůrazňovali svou jedinečnost a nevnucovali své názory jako jedině správné. Přesto (nebo právě proto?) měli obecnou přirozenou autoritu, charisma a nebylo těžké od nich převzít spousty důležitých informací a zkušeností, které mi pomáhaly tříbit a doplňovat můj vlastní názor na smysl života, na poslání a odpovědnost lesnické profese či důležitost ochrany přírody.