Jako nevládní organizace působící v zemědělském sektoru a sdružující zemědělské podniky všech forem, zaměření a velikostí vyjadřujeme nesouhlas s plánovaným rozdělením financí, jež byly vládou na konci března převedeny na pomoc zemědělcům na zvýšení soběstačnosti a zvládnutí současné koronavirové krize.

Kdyby tělo kohokoliv z nás dostalo zabrat tak, jak se stalo české krajině, pak již zřejmě nežije. Krajina je totiž živým organizmem poměrně dobře srovnatelným s lidským tělem. V lidském těle proudí krev, distribuuje živiny, zásobuje tekutinami celé tělo. Malé cévní vlásečnice vedou celou naší kůží.

Při volbě mezi alternativami bychom se měli ptát nejen na to, jak překonat bezprostřední hrozbu, ale také v jakém světě chceme žít, jakmile bouře kolem pandemie přejde.

Zatímco stránky novin jsou plné zpráv o pandemii koronaviru, televizní noviny se z 9 0% ničím jiným nezabývají a zbytek veřejného mediálního prostoru je vyplněn bulvárními tématy, o problematice sucha v ČR se neobjevila ani čárka. Radostným vysvětlením by bylo, že sucho pominulo.

Nynější koronavirová pandemie umožnila provést jeden, jinak nemyslitelný globální experiment – kompletní „vypnutí“ největších ekonomik světa a to na dostatečně dlouhou dobu tak, aby bylo možno změřit změny v koncentracích CO2 na referenční stanici na Mauna Loa.

Během posledních třiceti let zmizelo dle vyjádření odborníků cca 80 % hmyzu a nejspíše jeho následkem ubyla asi polovina ptactva. Celosvětově! Bez ohledu na polohu, ráz krajiny a způsob zemědělství. „Hmyzí Armageddon“, jaký předestřely poslední vědecké studie ze zahraničí, předvídá zánik veškerého hmyzu. A když nebude hmyz, nebudou opylovači a nebude…, raději nedomýšlet. Názor odborníků zní, „když nebude zánik hmyzu řešen, bude nás čekat již v blízké budoucnosti katastrofický kolaps přírodních ekosystémů“.

Všichni lidé mají rádi čmeláky rádi a těší se z nich. Neznám jediného člověka, který by čmeláky neměl rád. Jsou to roztomilí létající medvídkové a dobromyslní bručouni.

Loňský rok Česku názorně ukázal, co čeká český průmysl, zemědělství, krajinu, ale také zahrádkáře v důsledku změn klimatu. Letošní zima byla ještě krutější. Na horách bylo v březnu podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu třikrát méně sněhu než loni touto dobou. Na Jižní Moravě dokonce desetkrát míň.

Sice se mě nikdo neptal, přesto vám řeknu, co má stát v dilematu koronavirus - ekonomika dělat. Zadara.

Ruku na srdce, všichni jsme si z pohodlnosti rychle zvykli na systém, ve kterém absolutně nepochybujeme o zajištění těch nejzákladnějších potřeb vody, elektřiny, potravin a dalších životních nutností. Buď to pro nás centrálně zajistí stát nebo nějaká velká nadstátní entita. My obyčejní lidé se tak v tomto systému můžeme (a vlastně se to po nás i chce) dle příjmových možností věnovat akumulaci zbytečností, respektive věcí, které k životu nutně nepotřebujeme a kterým říkáme bohatství. Od toho následně odvozujeme, jestli je někdo úspěšný nebo ne. Někdo finančně tak tak utáhne zaplacení nájmu, vody, tepla, elektriky, jídla a chtěl by víc, jiný má víc a chtěl by ještě víc. Jedeme v tom v různé míře všichni, protože bydlet v salaši na horách s několika ovcemi je už pro drtivou většinu lidí pochopitelně pasé. Jako společnost jsme nejbohatší, co jsme kdy historicky byli. Máme prokazatelně v průměru všichni více, než skutečně potřebujeme. V tomto stavu nás najednou nějaký COVID-19 všechny zavřel právě do té metaforické salaše v horách. A hele, ona má něco do sebe.