Nemyslím to samozřejmě biologicky. Ale jak tak sleduji vlastní děti i děti svých přátel, přemýšlím, nakolik je možné onu v devadesátých letech adorovanou „dobrovolnou skromnost“, nebo alespoň „sníženou míru přežranosti“, předat další generaci. Ze zkušenosti bych řekl, že to skoro nelze. Děti těch, kteří odmítali mít auto a naskočit na vlnu nového konzumu, se vracejí zcela přirozeně do středního proudu a za vítězství se dá považovat už jen fakt, že neobrátí životní styl svých rodičů v pravý opak.

Cestování vlastním automobilem není zrovna nejčistším způsobem dopravy. S každým spáleným litrem benzínu se do ovzduší uvolní přibližně 2,3 kilogramu CO2 a řada škodlivin. U nafty je situace ještě horší. Spotřeba jednoho litru je vykoupena emisí více než 2,6 kilogramu CO2. Auta významně zatěžují životní prostředí. A dokážou Vám také řádně vyluxovat peněženku.

S narůstající obavou nad osudem tzv. divokých kachen, očekávám nezadržitelně se blížící první vražedný weekend po prvním září, kdy zároveň se začátkem nástupu prvňáčků do školních lavic vypukne šílenství nadržených střelců v zelených kamizolách, nedočkavých zastřílet si na živé terče.

Jak se z médií opakované dozvídáme, aktivisté, členové Duhy a někteří vědci, např. předseda stínové vědecké sekce Rady NPŠ doc. Hruška, zjistili v místě blokády Na ztraceném vysokou mortalitu kůrovce a spekulují o „přirozeném konci gradace na Šumavě“.

Několik autorů již blíže rozebíralo okolnosti blokády nelegálního kácení u Ptačího potoka a některé pověry, které se kolem akce objevují. Shrnuji a doplňuji důvody, proč je zásah nesmyslný zejména z důvodu regulace šíření kůrovce. Považuji to za důležité zejména z ohledem na fakt, že těžba dřeva v národním parku je ze zákona možná pouze v případě, že se jedná o kůrovcem napadené stromy.

„Město, nad nímž se vlní jeden prales, zatímco jiný tlí pod ním, je schopné si vypěstovat nejen kukuřici a brambory, ale i básníky a filosofy pro nadcházející věky.“ (Henry David Thoreau – Chůze)

„…co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný nakonec stav zemi vytvářejí, třeba spočátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“ (Josef Váchal – Šumava umírající a romantická)

„Vždyť vy vůbec nevíte, proč tu jste. A kdo vás vlastně platí?“ Tak lze v kostce charakterizovat do slušné mluvy převedené výčitky mnoha rozhořčených „spořádaných občanů“ vůči účastníkům blokády kácení smrčin v oblasti Ptačího potoka na Šumavě. Nejen politický systém jako takový, ale i jeho udivení příslušníci jsou tváří v tvář nenásilnému protestu proti devastaci unikátního ekosystému v rozpacích a prožívají, slovy Jana Kellera, „šok z ekologie“ – dnes bychom řekli spíše z environmentalismu. Pro mnoho z nich je obtížné pochopit, co může někoho vést k tomu, aby ve svém volném čase bez nároku na jakoukoliv materiální odměnu vlastním tělem bránil nezákonně kácené stromy a nechal se vyvádět z lesa policií. Za ostatní mluvit nemohu, a tak se zde pokusím vysvětlit motivaci, která vedla k účasti na blokádě mne osobně.

Ten bílý hadr pověšený na domě v Modravě s výzvou k odchodu Hnutí duha ze Šumavy, protože „chceme Šumavu zelenou“, má stejnou logiku jako heslo: Zrušte mobilní operátory, my chceme telefonovat!

"Moc nám do všeho bublal, tak jsme ho zatrubnili." Vladimír Jiránek

Máme-li věřit archeologům a paleontologům, neandertálec v soutěži s Homo sampiens sapiens neuspěl především kvůli inferiorní dispozici k jazykové komunikaci. Z hlediska evoluční teorie se tedy patrně jednalo o jeden z prvních selekčních tlaků kulturního původu. Napříště pak měla být taková situace docela typická: O přežití či zániku jednotlivých společenství a kultur nerozhodoval ani tak stupeň adaptace na prostředí jako spíše relativně samostatné kulturní faktory. Tato tendence navíc s postupujícím historickým časem dále zesilovala, až nakonec vyvrcholila v moderní průmyslové společnosti. Čeká-li nás však nyní kvůli vyčerpávání neobnovitelných zdrojů vývojový zlom, s největší pravděpodobností se zlomí také výše zmíněný trend generování stále většího podílu selekčních tlaků uvnitř kultury samé. Podívejme se na věc blíže.

O půlnoci jsem se vrátil ze tří dnů trochu zvláštní dovolené na Šumavě - na místě, které se jmenuje „Na Ztraceném“, ale které je v tuto chvíli centrem dění, hýbajícího Českou republikou. Není pochyb, že na 280 hektarech probíhá jakýsi boj, těžší už je zorientovat, oč v tom boji komu vlastně běží – o boj s kůrovcem, o boj za šumavské lesy, boj o ochranu přírody nebo proti ochraně přírody?

Dlouho jsem přemýšlel, jestli vůbec začnu psát na téma blokád a dalších přímých akcí a jejich legitimity, nakonec jsem se rozhodl, že ano: hlavně proto, že mi vadí „spasitelská role“ aktivistů, vytvářená mnoha médii. O co jde? Někdy možná o ideu, někdy také o věc samotnou, ale především o peníze – a tady je jakýkoliv prostředek dobrý. Proto si myslím, že se stěží nalezne oprávnění takové legitimity, a už vůbec ne v NPŠ.