V těchto dnech si připomínáme 24. výročí jaderné havárie v Černobylu. Co se vlastně stalo?
Černobyl je městečko ležící asi 130 km severně od hlavního města Ukrajiny Kyjeva. 26. dubna 1986 zde expolodoval jeden ze čtyř reaktorů jaderné elektrárny Černobyl. Jde o největší civilní havárií v dějinách využívání jaderné energie. Příčinou havárie byla souhra několika nešťastných okolností - selhání lidského faktoru a také technická konstrukce a zabezpečení reaktoru. Během riskantního experimentu, který prováděla obsluha elektrárny, došlo k přehřátí a následné explozi reaktoru a do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, východní Evropou a Skandinávií. Kontaminované vzdušniny několikrát obletěly Evropu.

V řadě internetových i tištěných médií v České republice se kolem 15. 4. 2010 objevila zpráva převzatá ze španělského deníku El Mundo, podle níž údajně ve Španělsku provozovatelé fotovoltaických elektráren v noci zapojí dieselagregáty a vyrobenou elektřinu používají k osvětlování fotovoltaických panelů, čímž zvyšují výrobu fotovoltaické elektrárny a tedy podvodně i svůj zisk.

Vážení,

v současné době probíhá bezpříkladná likvidace zemědělské půdy, která je ve velkých plochách přeměňována v urbanizované území. Tento trend se v posledních letech stupňuje a jeho rozsah pravděpodobně nemá v dějinách obdobu. Zatímco během 90. let přibylo 50 km2 urbanizovaných ploch, v dalších pouhých 7 letech už to bylo 195 km2 a v posledních letech se rychlost ještě zvyšuje (Miko L., Hošek M.: Příroda a krajina České republiky - Zpráva o stavu 2009). Z těchto uvedených hodnot vyplývá, že pro stavební účely bylo od roku 2000 vyňato denně minimálně 7,6 ha zemědělské půdy.

V posledních několika desítkách let se ve společnosti stále intenzivněji diskutuje o otázkách životního prostředí. Tato diskuse je značně nepřehledná, už proto, že se odehrává do značné míry spíše v rovině ideologické a osobní, než věcné. Poměrně složitá problematika bývá navíc velmi často nepřípustně trivializována, a to osobami, u nichž lze pochybovat o tom, že otázkám životního prostředí skutečně rozumí. Diletantský, militantní a konfrontační přístup některých „ochránců“ životního prostředí ve skutečnosti životnímu prostředí škodí, a to (v extrémních případech) více, než emise skleníkových plynů. V tomto příspěvku chci poukázat na některá témata, která jsou pro orientaci v otázkách životního prostředí a udržitelného rozvoje klíčová.

Cílem je představit studii proveditelnosti a seznámit čtenáře s jejím základním úkolem. Snaha zabezpečit lidská sídla před povodněmi a stále se zvyšující nároky na ochranu přírody nás přivádí k nutnosti komplexních řešení, která budou respektovat ochranu obyvatel, ochranu přírody i vodohospodářské zájmy.

Vidět pražské podpisy obou představitelů jaderných supervelmocí, vedoucí k dalšímu snížení „nažhavených“ jaderných zbraní je pro našince jistě příjemné, ale též jde o jistou symbolickou souvislost. Případným konfliktem bychom zřejmě utrpěli přinejmenším stejně, jako Rusko a USA. Ještě před podpisem smouvy budou Obama a Medveděv hovořit o iránském jaderném programu.

Vše nasvědčuje tomu, že zaspali zcela zásadně. Alespoň, pokud vím, nezveřejnili informace, které by to vyvracely. A to ani po té, co neziskové organizace vyzvaly k odvolání představenstva společnosti ČEPS, která spravuje přenosovou síť. Poukázaly na to, že firma zjevně selhala v přípravě sítí na nové solární a větrné elektrárny, ačkoli na vytváření podmínek ke schopnosti sítě absorbovat elektřinu z obnovitelných zdrojů energie (OZE) měla sedm let času. Z kritizovaného tábora jen nepřesvědčivé zaznělo, že do modernizaci sítě se dávají miliardy, aniž by bylo blíže doloženo jaká technologická či koncepční opatření k podpoře OZE kde a kdy byla konkrétně uskutečněna. ČEPS také ve svých vyjádřeních nedůvěryhodně ohromoval během pár dní stále navyšovanými údaji o vydaných kladných rozhodnutích o připojení slunečních nebo větrných elektráren k síti: od 3 500 přes 5 000 na 7 700 MW.

Vývoj v České republice skutečně byl v roce 2009 bouřlivý. Rozdíl oproti Německu však nebyl až tak dramatický. V Německu bylo v roce 2008 instalováno kolem 1600 MWp fotovoltaických elektráren (20 Wp/osobu), zatímco v ČR to bylo přibližně 50 MWp (5 Wp na osobu). V roce 2009 to bylo asi 3500 MWp v Německu (43 Wp na osobu) resp. 410 MWp v ČR (40 Wp na osobu).

Energetici nezaspali. Na problematiku omezené kapacity elektrizační soustavy z důvodů možného nedostatku zdrojů, které mají schopnost poskytovat rezervní výkon pro vyrovnávání výpadků, upozorňují již několik let. Na podzim roku 2007 na tiskové konferenci ČSRES (České sdružení regulovaných elektroenergetických společností) zástupci provozovatelů distribučních soustav a přenosové soustavy upozorňovali právě na nutnost změnit přístup k nepredikovatelným a neregulovatelným zdrojům. V té době především větrných elektráren. V listopadu roku 2009, tedy v okamžiku kdy začal extrémní nárůst žádostí o připojování fotovoltaických zdrojů sdružení ČSRES na tiskové konferenci opětovně poukazovalo na nutnost změny legislativy a na existující omezení v elektrizační soustavě ČR.

Solárních a větrných elektráren nepřibývá ani nečekaně, ani rychle. To, jakým tempem jich bude přibývat, bylo rozhodnuto už před sedmi lety. V Dánsku, Německu, Španělsku a dalších zemích – kde větrné a solární elektrárny vyrábějí mnohem větší část energie než u nás – s tím nemají problémy. Jenomže ČEPS, na rozdíl od svých kolegů v cizině, zaspal a na zelenou energetiku nepřipravil přenosové sítě, přestože na to měl sedm let.