David Hromádko: Čáp versus lid aneb Když se vyšetřuje zločin, který se nestal

Před několika dny jsem z čisté zvědavosti otevřel článek, který byl sepsán jako komentář k hojně diskutované „kauze“ čapího hnízda z Oseku u Rokycan. Jako biolog a amatérský ornitolog jsem tento případ monitorovaného hnízdění čápů bílých sledoval trochu zpovzdálí. Občas jsem v různých diskusích „utrousil“ svůj osobní postoj, ale tím to skončilo. Ovšem po otevření a opakovaném přečtení článku od pana Rylicha (Jan Rylich: Kauza čapího mláděte v Oseku: selhání záchranářů vs. argument „přírodou“; uveřejněný v Ekolist.cz dne 27.7.2021) jsem doslova vyskočil ze židle. Nerad někomu sděluji, že se velice mýlí nebo publikuje věci, o kterých nemá shromážděné dostatečné (v tomto případě snad ani základní) informace, ale tento článek mi nedal natolik spát, že jsem se rozhodl napsat svůj postoj.

K čemu mají záchranné stanice vlastně sloužit?

Pan Rylich se ve svém článku poměrně obsáhle věnuje myšlence, co je posláním záchranných stanic (dále jen „stanice“) a jestli byl postup stanic (v tomto případě konkrétně ZO ČSOP Rokycany, v zastoupení panem Moulisem, a DES OP Záchranné stanice Plzeň v zastoupení panem Makoněm) správný vzhledem k legislativě těchto zařízení. Pozastavuje se v něm nad tvrzením pana Makoně v jeho rozhovoru (Že je příroda zatraceně tvrdá? No je!, říká zvířecí záchranář Karel Makoň; uveřejněno v Ekolist.cz dne 19.7.2021), které oponuje, že zde si pan Makoň „troufá“ tvrdit, že úlohou stanic jsou zejména 3 pilíře: „osvěta a vzdělávání veřejnosti, na druhová ochrana a vlastní provoz záchranných stanic“.

Pan Rylich pak uvádí část definice záchranné stanice podle zákona č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny, § 3 písm. f) a to konkrétně tuto pasáž: „zajišťuje komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě“. Tučně a tedy podstatně pro pana autora je zvýrazněno slovní spojení „o všechny živočichy“. Na tomto slovním spojení poté postavil svůj následný tok myšlenek, který ho dovedl k tomu, že uvedl tuto svoji tezi: „Nehovoří se tam o osvětě nebo vzdělávání, dokonce ani o tom, že by se měla primárně zachraňovat jen zvířata ‚zraněná‛ člověkem či lidskou činností“. Zde se však pan Rylich dopustil velice „nešťastného“ osekání celé definice záchranných stanic, protože ta dále přesně definuje sdělení pana Makoně.

Zde je tedy celá definice záchranné stanice podle výše zmíněného zákona č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny, § 3 písm. f) „záchranná stanice je zařízení, které na konkrétně vymezeném území působnosti zajišťuje komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě s cílem navrátit je do přírody, živočichům trvale neschopným přežít ve volné přírodě poskytuje, je-li to vhodné a účelné vzhledem k jejich zdravotnímu stavu, odpovídající dlouhodobou péči, poskytuje informace o příčinách ohrožení a vhodných způsobech ochrany živočichů a může spolupracovat při provádění opatření k předcházení zraňování nebo úhynu živočichů“.

Kromě informace, kterou zvýraznil ve svém článku pan Rylich, je zde totiž velmi důležité pokračování (které jsem s dovolením zvýraznil já). Je zde například jasně sděleno, že stanice musí zajistit komplexní péči o všechny živočichy, ALE! pokud je to vhodné a účelné vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a dále, s přihlédnutím k náležitostem dlouhodobé péče, kterou nelze nikdy předem vyloučit. Zákon však již dále nehovoří o tom, co si máme představit pod pojmem vhodné a účelné péče. V podstatě to lze chápat tak, že zákon dává „volnou ruku“ v rozhodnutích stanic na tom, jestli je zásah vhodný a účelný. Ať se nám to líbí nebo ne, dále tuto náležitost rozvést v zákonné formulaci je asi nemožné.

Takovou definici v rámci legislativní úpravy si ani nedovedu představit. Jak by takové bližší znění toho, co je v rámci činnosti stanic „vhodné a účelné“ vypadalo v postavení ke zvířeti v nouzi je otázkou. Mimo jiné je zde dále zmínka, že stanice „poskytuje informace o příčinách ohrožení a vhodných způsobech ochrany živočichů a může spolupracovat při provádění opatření k předcházení zraňování nebo úhynu živočichů“. To já, i kdybych byl naprostý laik, nemohu chápat jinak, než jako právě tu osvětu a vzdělávání.

Vůči článku pana Rylicha to ve mně budí tři myšlenky: a) Pan Rylich tuto zákonnou definici stanic buď ani nedočetl do konce a „chytl“ se definice poskytnutí péče o všechny živočichy, protože to se mu zrovna „hodilo“. Nebo za b) tuto pasáž zákona nepochopil správně, a ještě se jí snažil interpretovat a poučovat někoho, kdo v takovém zařízení pracuje mnoho let, a to na vedoucí pozici. Což je naprosto neuvěřitelné. Anebo za c) tuto pasáž zákona ve svém článku záměrně „nasekal“ a dále již psal o své „pravdě“ a čekal, že se nikdo nebude obtěžovat si danou pasáž zákona dohledávat, což je za hranou autorské etiky.

Nutno dodat, že jiná definice záchranné stanice, jako zařízení spadající pod zákon o ochraně přírody a krajiny, neexistuje. Nelze tedy vycházet z ničeho jiného. To, jestli je tato jediná definice stanic v našich zákonech správná, úplná či dostačující, ponechám stranou. Jen pro úplnost uvedu, že o možnostech osvětové činnosti při záchranných stanicích se dále zmiňuje vyhláška č. 316/2009 Sb. Vyhláška o držení živočichů dočasně nebo trvale neschopných přežít ve volné přírodě a o péči o tyto živočichy v záchranných stanicích (vyhláška o handicapovaných živočiších) - konkrétně § 4 „Záchranná stanice může trvale handicapované živočichy využívat v rámci ekologické výchovy pouze za účelem informování veřejnosti o příčinách a důsledcích ohrožení a vhodných způsobech ochrany živočichů“. Dále k tomuto lze zmínit, že například Ministerstvo životního prostředí definuje úlohu záchranných stanic mimo jiné i takto „Záchranné stanice se rovněž podílejí na informování veřejnosti o vlivu, který lidské hospodaření v krajině na živočichy má a učí veřejnost zraněním a jiným újmám účinně předcházet.“

Tvrzení pana autora, že převzetí čapího mláděte byla povinnost jedné nebo druhé výše zmíněné stanice, je tedy pravdivé pouze z části, a to ještě podložené na osekané a neúplné citaci zákona. Stanice měly za povinnost situaci odborně posoudit, rozhodnout o dalším postupu a případné dotazy, proč se rozhodly tak nebo jinak, zodpovědět. Což si myslím, že stanice splnily více než dostatečně (což uvádí i pan Rylich v tvrzení, že se obě stanice o svém postupu snažily veřejnost informovat a obhájit své postoje).

Který z těchto „pilířů“ pan Makoň ve své stanici klade na první místo, je věc pana Makoně jakožto vedoucího tohoto zařízení. Přijde mi trochu zvláštní, že pan Rylich se snad i pozastavuje nad tím, že stanice vůbec nějakou osvětu poskytují? K tomu asi není co dodat… Netvrdím, že osvětovou či odbornou lektorskou a poradenskou činnost poskytují všechny stanice u nás, ale troufám si tvrdit, že jich je naprostá většina. Kdyby autor šel do nějaké stanice a skutečně a reálně se seznámil s provozem, pak by takový (s prominutím) blábol nemohl nikdy napsat.

⁠Kromě výše zmíněných stanic situaci okomentoval i další odborník z řad spolku Ochránců přírody – pan Stýblo (Petr Stýblo: Čapí reality show komplikují práci záchranných stanic; uveřejněno v Ekolistu.cz dne 28.6.2021), který potvrdil, že obě stanice postupovali správně a k této věci uvedl následující: „Co se týče našich záchranných stanic - věřme, že v nich s místní znalostí rozhodují odborníci a nepochybujme o jejich rozhodnutích! Ani je neobviňujme z necitlivosti. Mnohdy jsou to těžká rozhodnutí. Mnohdy musí přistoupit na usmrcení i takových pacientů, kteří by možná měli malou šanci na vyléčení. Jenže by to stálo příliš mnoho peněz a energie vydaných na úkor druhých zvířat, která by jinak měla větší šanci (rozhodování je to ne nepodobné čápici z oseckého hnízda, ta také zřejmě instinktivně zvažuje, do jakým potomků investovat energii a potravu a do jakých by to bylo zbytečné a na úkor…).“

A dále i třeba pan Číp ze záchranné stanice v Jaroměři (David Číp: Otevřeně k (ne)zachraňování čápat na hnízdech; uveřejněno v Ekolist.cz dne 15.7.2021). Všechny názory byly publikovány před článkem pana Rylicha. To popírá tvrzení pana Rylicha, že se ke kauze tohoto čapího páru vyjadřují pouze pan Makoň a pan Moulis. Pan Stýblo svým tvrzením završuje a potvrzuje neustále se omílající tvrzení, že v tomto případě by odebrání mláděte z hnízda nebylo účelné. Pan Rylich myšlenku zakončil tím, že pan Makoň porušil nejen zákon, ale i stanovy svého spolku (tedy i stanovy stanice, která pod spolek spadá). Asi nemá cenu zmiňovat, že zákon je nadřazen stanovám spolků a pokud pan Makoň usoudil, že jeho vlastní rozum a svědomí odborníka říká, že odebrat čapí mládě není, jak zákon poněkud strojeně říká, „účelné“, tak stanovy jeho spolku jsou až poslední věc, ke které by v tomto případě měl přihlížet.

Co se na hnízdě vlastně stalo a můžeme čápa označit za blázna?

Chápu a plně rozumím, že vidět na vlastní oči zkrvavené čapí mládě, které napadá jeho vlastní matka, je drastické a pro většinu empaticky myslících diváků až „zrůdné“. Ale matka se nechovala nijak „bláznivě“. Při nedostatku potravy, při špatném, či opožděném růstu mláděte nebo kvůli stresu čápi, ale i jiní ptáci, mohou svá mláďata vyhodit z hnízda. Čáp jedno ze svých mláďat vyhodil již v útlém věku. To je u čápů přirozené. Samice se dále rozhodla vyhodit i další pomaleji rostoucí mládě. Čapí samice se v tomto případě rozhodla vyhodit již poměrně velké mládě. Je to méně obvyklé, ale ne nenormální. Z této situace vznikla celá „drastičnost“ případu.

Mládě se samozřejmě dobrovolně shodit nenechalo, a tak to došlo do situace, že usmrcení (vyhazování) trvalo takto dlouho. V některých případech z hnízda menšího sourozence vyhodí nebo doslova „vyklovou“ jeho sourozenci, a to za přihlížení rodičů, kteří proti tomu nijak nezasahují. Čápi, ale i jiné druhy ptáků (u brodivých zcela běžně) svá mláďata tímto způsobem eliminují, aby zachránili zbývající, lépe a rychleji rostoucí mláďata. Pokud k tomu budeme přihlížet ryze pragmaticky a bez jakýchkoliv emocí, pak je vyhození slabých a malých mláďat lepší řešení, než se je snažit udržet a nemocí či podvýživou ohrozit všechna mláďata na hnízdě. Pro lidi nepochopitelné, pro čápy naprosto racionální rozhodnutí. To, jestli čáp při tomto činu cítí smutek ze zabití vlastního mláděte, či je mu to zcela lhostejné, nechám stranou – to se asi nikdy nedozvíme.

Naprosto mě zarážely některé komentáře v diskusích, že daná čapí samice je „blázen s psychickou poruchou“. S nadsázkou bych mohl říct, že zde vznikl nový obor – zvířecí psychiatrie. Z racionálního hlediska mi tyto komentáře přišly už opravdu hodně nesmyslné, až zoufalé. Pokud přihlédneme, s jakou péčí a láskou samice pečovala o vajíčka a zbylá mláďata, pak nemůžeme tvrdit, že by samice byla nějaké „asociální a psychicky vykolejené monstrum“. Věřím, že časem by se mohl objevit i názor, že by bylo ideální čapí samici nějak „zlikvidovat“, protože některé nenávistné komentáře pod diskusemi na ní sesílaly „hromy a blesky“.

Případy, kdy rodiče či sourozenci likvidují nebo alespoň „šikanují“ nejslabší či méně průbojná mláďata, jsou prokázány u většiny druhů savců a ptáků. U některých druhů k tomu dochází občas, jindy naprosto běžně. Například tzv. kainismus u některých druhů orlů, kdy silnější mládě svého slabšího sourozence nejen zabije, ale většinou i s chutí sežere. Smrt takového slabšího sourozence také přichází až po několika dnech fyzického útlaku a pomalého „ožírání“ za živa od silnějšího sourozence.

Pokud zůstaneme pouze u ptáků, pak asi každý chovatel exotických ptáků či obyčejné domácí drůbeže potvrdí, že je naprosto běžné se setkat s vyhazováním vajec či mláďat, „šikanou“ mláďat od rodičů, ale i sourozenců. Důvody takového chování nejsou zatím úplně dobře objasněné.

Byl v plánu „únos“ mláděte?

S jistou dávkou nadsázky asi určitě. Sám jsem zaznamenal názory určité skupiny lidí, kteří na sociálních sítích sháněli někoho, kdo bude ochoten mládě sundat a předat do jejich „péče“. Vzhledem k tomu, že jsem nezaznamenal, že by to bylo pod záštitou jiné záchranné stanice, tak mi nezbývá, než si myslet (a ani tomu nechci věřit), že se jednalo o plán, který by šlo nazvat jako „únos“ mláděte. Po pár dnech jsem četl jinou výzvu, ve které stálo, že je již zajištěn „ošetřovatel“ i zázemí, kam se mládě přemístí a už jen chybí někdo, kdo mládě sundá (prý nejlépe horolezec). To jako vážně? Skutečně jsme se v ochraně přírody dostali na tuto úroveň? Bude veřejnost brát ochranu přírody do svých rukou s tím, že dáme čápa do každé rodiny? Budeme pořádat „únosy“ mláďat z hnízd? Nechám tuto myšlenku otevřenou, neboť sám nevím, co to mělo znamenat nebo jak by tato „akce“ nakonec dopadla.

Kdo je tedy vinen?

Z mého pohledu nikdo. Čápa za „vraždu“ svého mláděte budeme soudit možná jen od monitorů počítačů. I když ti, kdo o životě čápů něco ví, tak je jim je jasné, že podobně končí desítky mláďat každý rok. Ať se to někomu líbí či ne, příroda takto funguje a čápi jako druh obstáli, vyvinuli se do mnoha desítek druhů a jejich hnízdní strategie se tedy osvědčila.

Člověka z tohoto soudit také nemůžeme, i když spousta sledujících by si to asi přálo. Vše bylo na odborném posouzení a rozhodnutí kompetentních provozovatelů stanic, pod jejichž spádovou oblast dané hnízdo spadalo. Věřím, že rozhodnutí bylo dostatečně komunikováno (vzhledem k popularitě tohoto webově sdíleného hnízdění asi nebyl nikdo, kdo by kauzu neznal) a kdo chtěl, tak své názory sdělil. Rozhodnutí bylo vzneseno a v rámci přírodních pochodů bylo jistě správné. Pokud by byly kamery s webovým přenosem instalovány na všechny čapí hnízda u nás, tak by stanice pečovaly jen o neprospívající mláďata ohrožovaná rodiči. Protože jev, který jsme sledovali on-line, se děje velmi často.

Jak je to s těmi mláďaty v záchranných stanicích?

Stanice dlouhodobě prosí a žádají o to, aby zejména vývoj mláďat divokých zvířat byl přenechán přírodě. Odebrat mládě z přírody, vychovat ho a následně ho vypustit zpět tak, aby bylo schopné dlouhodobě přežít, je velmi složitý úkol, který vyžaduje velké finanční a materiální prostředky (které stanicím zatím vesměs nikdo neposkytl) a úspěšnost je velice nízká. Jak po vypuštění takový jedinec funguje – jestli se umí uživit, rozmnožovat, jestli umí interagovat s ostatními jedinci druhu, chápe predátory jako nebezpečí, dokáže migrovat (zrovna u čápů dost podstatná věc) a jaká je doba přežití oproti přirozeně odchovaným jedincům se vesměs až na výjimky vůbec neví. Většinou je takové tušení, že odchov v lidské péči jedince v jeho dalším životě vždy poškodí oproti přirozenému vývoji v přírodě.

To, že lidé sbírají "zaručeně" opuštěné zajíce, srnčata a spoustu druhů ptáčat, která se pod dohledem rodičů učí létat, je bohužel stále velice rozšířený jev. Pokud je to jen trochu možné, volají pracovníci stanic po tom, aby se lidé telefonicky informovali, jak v konkrétním případě postupovat. Pokud jen je ptačí mládě sebráno a je jasné, že se nejednalo o případ, který by vyžadoval příjem do stanice, pak se pracovníci stanice společně s nálezci snaží mládě vrátit na místo nálezu.

Pracovníci stanic, tedy pokud je mládě už pod návalem emocí nálezce přece jen nenávratně a především ZBYTEČNĚ sebráno, tak se snaží o jeho odchov. Ovšem to, že přežití takových mláďat nejen v zajetí, ale i v přírodě je i přes veškerou profesionální péči zaměstnanců stanic i nadále velmi nízká, je bohužel také realita. Pokud by však stanice tato mláďata nepřijala, tak by byly noviny plné podobných článků – stanice nedělají, co mají atd. Bohužel velmi často se setkávám s komentáři na sociálních sítích, kde autoři píší, že ani po konzultaci se stanicí mládě nenechali jeho přirozenému vývoji a v přesvědčení, že mu dají více lásky a péče než rodiče, kteří někde čekali, ho vzali domů, kde ho vší láskou po několika dnech často trýznivě „upečovali“ k smrti. Často se pak na sociálních sítích navzájem chlácholí komentáři, že mládě bylo stejně asi nemocné a že to není ničí vina. To beru za mnohem horší a rozšířenější problém než případ jednoho mláděte čápa, které zemřelo v přírodě a v rámci přírodního výběru.

Záchranné stanice jako „rukojmí“ nezkrocených emocí veřejnosti?

Stanice tak jsou mnohdy "rukojmí" veřejnosti, kdy jsou přesně takto doslova vydírány, aby jejich pracovníci dělali něco, co ale nemá absolutně logiku a pro druh jako takový to má nulový přínos. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé v takových chvílích neváhají vyhrožovat udáními „za neposlušnost“ či si pracovník vyslechne „peprný“ komentář o tom, že stanice musí vzít každé zvíře, z jakékoliv oblasti a jakéhokoliv druhu, což je už v základu špatně (bohužel i pan Rylich evidentně tuto logiku zastává). Otevřeně řečeno pracovníci stanic dělají běžně něco, co je proti přesvědčení a účelu stanic a vědí, že jejich počínání je ztráta času a pro přírodu i daného jedince nemá velký smysl, jen aby je veřejnost hloupě „nepranýřovala". Ale část veřejnosti by je prostě podobnými nepravdivými a nesmyslnými argumenty úplně „rozdupala“...

Kdyby nebyly stanice pod tlakem "rádoby" ochránců všeho živého, tak by u poloviny případů nebylo potřeba zasahovat a vše by bylo ponecháno přírodnímu vývoji. Doporučuji autorovi článku udělat si brigádu v nějakém takovém zařízení. Dojmy a realita jsou dva různé pojmy, které se hodně liší. Ono odebrat mládě je jedna věc, další vývoj a zřejmě doživotní zajetí je věc druhá. Pro druh jako takový by záchrana neměla smysl. Pro samotného jedince by to byla volba mezi doživotním zajetím, utracením (nikde není dáno, že mládě skutečně nemělo neřešitelný zdravotní problém) anebo možná velmi nejistým návratem do přírody.

Veřejnosti to stanice sdělují právě tou osvětou, nad kterou se autor snad i zaráží? A pan Makoň ve vší úctě už prostě převedl osvětu do praxe se všemi narážkami a odsouzeními na jeho osobu, které asi čekal, jen ne v takovém rozsahu. Řekl, že nebude dělat zásah, který je proti přesvědčení několika stanic, se kterými situaci posuzoval. Jak píši výše – společnost není ve většině případů připravena na realitu o přírodních pochodech, byli jsme příliš odpoutáni od těchto zákonů a nyní se nad nimi pohoršujeme a obviňujeme lidi, kteří pro přírodu udělali víc než většina z nás. Takže nemáme právo kritizovat někoho, kdo v "realitě" světa žije denně.

Záchranné stanice jsou dlouhodobě podfinancovány a i přesto, že je lidé stále častěji využívají a množství přijatých zvířat se každoročně skokově zvětšuje, tak to není většinou v přímé úměře se zvyšujícím se financování stanic (netvrdím, že neexistují výjimky stanic, které se třeba cítí finančně nadhodnoceny, ale troufám si říci, že budou v menšině). Mnoho stanic je z velké části závislých na sponzorských darech, vstupném ze svých areálů, a právě na již několikrát zmíněné informační (či lektorské) činnosti např. na školách atd. To, v jakém světle tedy budou prezentovány (či očerňovány) některými lidmi před veřejností, může velmi výrazně ovlivnit jejich další provozuschopnost.

Nemyslím si tedy, že by lidé jako pan Rylich měl brát kritiku záchranných stanic na tak lehkou váhu, jakou já spatřuji v jeho (z mého pohledu nepřesném) článku.

Budoucnost projektů monitorování hnízd webkamerami. Je tohle začátek konce?

Můj soukromý názor je, že webkamery by se měly z hnízd sundat, protože projekt se bohužel úplně neosvědčil, veřejnost není připravena na realitu světa a hledá v tom "spiknutí" jedince či skupiny lidí, což je hodně špatné...

Podobné projekty s monitorováním hnízd probíhají stále častěji i v zahraničí - s čápy černými, orlovci říčními, poštolkami či orly bělohlavými. Již několikrát se stalo, že mláďata byla v přímém přenosu sežrána predátory nebo že hnízdění nedopadlo dobře. Nezaznamenal jsem ale, že by někdo po podobné události ve velkém volal po odebrání mláďat z hnízd, protože v lidské péči by mohla žít a nic a nikdo by je neohrozil.

Nerad bych se dožil situací, kdy stejně jako lidská společnost volá sociální pracovnice na rodiče, kteří zanedbávají péči o děti, tak veřejnost bude v budoucnu volat pracovníky záchranných stanic ke zvířecím párům, které se podle jejich mínění budou o svá mláďata starat nesvědomitě či špatně. A pokud se v takových situacích budou pracovníci stanic chovat maximálně racionálně a vědecky (což by jim na těchto pozicích mělo náležet), tak některé části společnosti bude volat po jejich exemplárním potrestání, jako to zmiňuje pan Rylich.

Bohužel podobné on-line sledování začalo být velkou pomůckou pro některé studenty biologických oborů, kdy je využívali ke zpracování svých kvalifikačních prací. Z podobného sledování hnízdění přes kameru se dají zpracovat určitě pro studenty zajímavé práce na etologii hnízdících zvířat. Nad tím vším nyní visí otazník. Některé přenosy již zřejmě nebudou obnoveny a jiné plánované se (pro jistotu) vůbec nespustí. Již rozdělané práce se budou muset zastavit a nové ani nevzniknou. Za mě osobně z pohledu učitele přírodních věd bude znamenat ochuzení studentů o nově se rozvíjející způsob výzkumu životních strategií (asi nejen) ptáků.

„Nebohá“ ČIŽP a první soud divokého zvířete u nás

Nově se podle nových informací (Postup záchranářů u čapího hnízda v Oseku prošetří Česká inspekce životního prostředí; uveřejněno v Ekolist.cz dne 30.7.2021) bude do tohoto případu vkládat i ČIŽP, která dostane „za úkol“ to rozsoudit. ČIŽP se jako rozhodčí orgán údajně chystala svůj postoj také uveřejnit, ale nyní se již její názor dozvíme až z vyšetřovacího spisu po uzavření případu.

Pozice ČIŽP je v tomto případě opravdu nezáviděníhodná. Budou vyšetřovat případ, který nemá u nás a asi ani ve světě obdoby. V podstatě by měli posoudit „vinu“ divokého zvířete, které se chovalo tak, jak mu instinkt velel, a k tomu pracovníky záchranné stanice, kteří ho v tom nechali. S velkou dávkou nadsázky tedy bude na lavici obžalovaných čapí samice jako vražedkyně, a pánové Makoň a Moulis jako spolupachatelé, kteří o „vraždě“ věděli, nic nepodnikli a spoluvinu zarytě odmítají. Možná, že část viny „padne“ i na pány Stýbla a Čípa, protože taktéž vyjádřili podporu panu Makoňovi a Moulisovi. Vzhledem k tomu, že půjde asi o první novodobý případ vyšetřování zločinu spáchaným divokým zvířetem, tak bych tedy vyšetřujícím inspektorům z ČIŽP doporučil knihu THE HISTORICAL AND CONTEMPORARY PROSECUTION AND PUNISHMENT OF ANIMALS od E. P. Evanse. Určitě tam naleznou spoustu příkladů, jak zvířata trestně stíhat a soudit.

Já bych to vyhodnotil asi takto: Co se týká lidí, tak jsem již psal výše – zákon podle mé interpretace hned v základu ukládá povinnost stanicím hospitalizaci a léčbu zvířat, která jsou dočasně či trvale neschopna přežít ve volné přírodě. Avšak nechala jim (zcela logicky) „volnou ruku“ v odborném posouzení situace. Navíc nikdo nepředpokládal, že definici bude splňovat i mládě, které je dočasně „zneschopněno“ přežít v přírodě vlastním rodičem v naprosto přirozeném chování druhu. Mně samotnému je ČIŽP velice líto, protože soudit takovou kauzu bude opravdu velice zajímavé a z podstaty věci už samo o sobě nesmyslné a sám jsem zvědavý, jak dopadne. Rozsudek bude mít zcela jistě postavení jistého precedens, který ovlivní další podobné kauzy v budoucnu.

Závěr

Vyjadřuji podporu panu Makoňovi a dotčeným pracovníkům záchranných stanic, kteří měli konečně odvahu napsat věci tak, jak jsou a pro jednou si stát za svým názorem i názorem většiny stanic – mláďata, z přírody neodebírat, pokud to není situace, že na jednom mláděti závisí přežití celého druhu, přirozený vývoj i třeba za cenu úmrtí, je pořád to nejlepší a nejpřirozenější. Veřejnosti to stanice sdělují právě tou osvětou, nad kterou se pan Rylich v článku snad i zaráží. A pan Makoň už prostě převedl osvětu do praxe se všemi narážkami a odsouzeními na jeho osobu, které asi čekal, jen ne v takovém rozsahu.

Jak píši výše – společnost, není ve většině případů připravena na realitu o přírodních pochodech, byli jsme příliš odpoutáni od těchto zákonů a nyní se nad nimi pohoršujeme a obviňujeme lidi, kteří pro přírodu udělali víc než většina z nás.

K článku od pana Rylicha bych jen dodal, že za mě je zde naprosté nepochopení funkce záchranných stanic autorem článku. I když rozumím, že článek bude mít mnoho pozitivních ohlasů z řad laické veřejnosti. Nemáme právo kritizovat někoho, kdo v "realitě" přírodních zákonů a souvislostí světa zvířat žije denně, když jsme pouze návštěvníci, kteří viděli jeden případ z milionu, a to z monitorů počítačů.

Volání některých lidí a pana Rylicha (jehož článek tímto oponuji) po tom, že by snad mělo proběhnout vyšetřování pana Makoně a pana Moulise z řad jejich nadřízených je věc, kterou nechám vzhledem k výše zmíněnému bez dalšího komentáře.

Neříkám, že rétorika pana Makoně ve veřejných sděleních mohla být méně „emoční“, ale věřím, že ve chvíli, kdy se „soukolí“ této „kauzy“ rozjelo tak, že nad ním všichni ztratili kontrolu, tak byly jeho komentáře asi ještě hodně umírněné. Společnost by si měla uvědomit, že pracovníci stanic jsou také „jen lidé“ a že i za normálních okolností vyřizují denně desítky, ne-li stovky telefonátů. Na druhé straně občas opravdu sedí někdo, s kým je domluva velmi složitá. A teď, nechť si každý představí, že do toho se k vám snaží dovolat další stovky lidí, kteří křičí, nadávají a vyhrožují, pokud nebudete dělat to, co vám nadiktují. Ve chvíli, kdy se do toho vloží média, která umí být jako „slon v porcelánu“, tak asi selžou nervy i tomu největšímu kliďasovi.

---

reklama

---