Jan Rylich: Veřejná diskuse o záchranných stanicích: záchrana zvířat vs. (ne)zasahování do přírody, názory a komentáře, fakta vs. domněnky

Zdroj | webcam ZŠ Osek

Ve druhé polovině článku jsem se věnoval především otázce, jestli argumenty typu „taková je příroda“ a „do přírody se nezasahuje“ obstojí, nebo jestli měly záchranné stanice zasáhnout – přičemž se domnívám, že zasáhnout měly, a to už jen na základě zákona č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny, který v § 3 definuje záchranné stanice jako zařízení, které na vymezeném území působnosti „zajišťuje komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě“.

Cílem mého článku bylo zároveň i otevřít veřejnou i odbornou diskusi nejen o konkrétním „utýraném“ čápovi, ale i obecně o tom, jaké mají záchranné stanice povinnosti, co se týče „zásahů do přírody“ a „zachraňování zvířat“. A diskusi článek skutečně otevřel – jak na webu, tak i na Facebooku se objevilo dohromady více než 650 komentářů a veřejně mi odpověděl mj. i pan Makoň.

V tomto textu bych se tedy rád věnoval jednak některým reakcím a komentářům ze zmiňovaných diskusí, a zároveň bych rád zareagoval na „otevřený dopis“ pana Makoně a na nedávný text pana Hromádka.

Sto zmínek o přírodě, „hon“ na záchranáře a vypnuté webkamery

Vzhledem k tomu, že diskuse na webu obsahuje 200 komentářů a diskuse na Facebooku už více než 450, nikoho asi nepřekvapí, že tam nejsou jen slušné a věcné reakce. Nicméně i tak mě, přiznám se, trochu zklamalo, že značná část „kritiky“ spočívala buď v neustálém opakování zaklínadla „taková je příroda“; a nechyběly ani vyloženě primitivní poznámky o „hysterkách“, „blábolech“, „blbosti“ atd.

Nicméně vedle těchto excesů se daly najít i docela zajímavé názory či námitky, které, myslím, stojí za reakci. S přehledem nejčastější byly komentáře o tom, že záchranné stanice do přírody nezasahují a zasahovat nemusí, a kdo si to myslí, ten tomu zkrátka nerozumí – což je předpoklad chybný už jen na základě zmiňovaného zákona č. 114/1992, ale krom toho to ani neodpovídá běžné každodenní praxi.

Záchranné stanice totiž do „přírody“ a „přirozených procesů“ zasahují zcela běžně. „Mládě vypadlo před měsícem z hnízda. Díky péči ošetřovatelů se vrátí zpět do volné přírody,“ uvádí například článek o záchraně poštolky obecné v šumavském parku. „Mláďata byla příliš malá, podchlazená a hladová. Ale měla štěstí, lidé je našli včas a ujali se jich v záchranné stanici,“ popisuje další článek záchranu kalousů ušatých. „Pomůžeme každému holubovi,“ ujišťuje čtenáře záchranná stanice v pražských Jinonicích.

Proč se tedy někde „zasahuje“ a jinde ne? Jsou snad všechny ostatní záchranné stanice „přecitlivělé“ a jen nekompromisní přístup pana Makoně (prezentovaný např. v nedávném rozhovoru slovy: „Když mládě na hnízdě vysoko v korunách stromů šlápne vedle a spadne dolů, tak prostě skončilo. Tečka. Žádné „No bože, udělalo chybu“, žádné „Příště si dáš pozor“; prostě tečka a žádné příště už není!“) je jediný správný?

A není mimochodem trochu pokrytecké, když pan Makoň v nedávném rozhovoru v Českém rozhlase tvrdil, že by zasáhl jen v případě „lidského faktoru“, ale „nebudu se montovat – a nikdy jsme se nemontovali – do přirozeného přírodního výběru. U žádného druhu; ať je to orel, vrabec, ježek nebo čáp!“ – ačkoliv jen cca dva týdny před tím se v článku v Plzeňské Drbně pochlubil, že s pomocí dronu objevil a „zachránil“ handicapované (nikoliv zraněné člověkem) mládě čápa černého? Že by se tedy přeci jen „montoval“?

Poměrně často se v diskusích objevovala také výtka, proč se vůbec věnovat takovému nedůležitému tématu, jako je jeden „utýraný“ čáp; a kritizovat kvůli tomu zkušené záchranáře, kteří zachránili stokrát nebo tisíckrát tolik zvířat, než kdokoliv z komentujících. A kolik zvířat ti komentující sami zachránili?

Jenže to je poznámka zcela irelevantní. To, že je někdo zkušený, působí v daném oboru řadu let a má za sebou mnoho úspěchů, neznamená, že nemůže udělat chybu; a ani ho to nezbavuje odpovědnosti. Pokud lékař přijde na operační sál opilý a případně něco zanedbá, je úplně jedno, jestli za svou kariéru úspěšně odoperoval tisíc pacientů; i tak se bude jeho pochybení „řešit“; ať už v nemocnici, v médiích nebo na internetu. A bylo by poměrně zvláštní, kdyby se hájil slovy „A kolik lidí jste odoperoval Vy?“.

S „honem“ na nebohé záchranáře také částečně souvisela i otázka, proč má někdo potřebu měsíc starou záležitost vůbec „otevírat“. Tedy že na konci června zemřelo čapí mládě, chvíli kolem toho byly nějaké diskuse; ale pak už byl konečně klid a záchranáři se tak mohli věnovat své práci – ale teď se najednou objeví článek, který to po měsíci „otevřel“ a zbytečně se o tom zase mluví.

Jenže já jsem s „otevíráním“ ničeho nezačal. Čapí mládě zemřelo 26. června, přičemž hned 28. června si pan Makoň stěžoval na kritiku lidí v Českém rozhlase. 4. července se veřejně vyjádřil na Facebooku. 7. července si postěžoval na „hysterii“ v Plzeňské Drbně. 9. července se vyjádřil na Nově. 13. července vyšlo jeho prohlášení v Ekolistu. 14. července se jeho vyjádření objevilo v Blesku. 18. července nadával lidem do „hysteriků“ v tiskové zprávě DES OP. 19. července s ním vyšel v Ekolistu rozhovor o „tvrdé přírodě“. A 23. července si oba záchranáři stěžovali v Deníku na „nenávistnou kampaň“.

Jestli má tedy někdo potřebu to neustále „otevírat“ a neustále se k tomu někde vyjadřovat, já to opravdu nejsem; já jsem k tomu do konce července napsal jediný článek; a to až poté, co se k tomu pánové Moulis a Makoň vyjádřili minimálně 9x. Nemluvě o stovkách sdílení na Facebooku či o všech dalších vyjádřeních; od pana Stýbla, přes Českou ornitologickou společnost, až třeba po pana Čípa.

V diskusi také několikrát zazněl argument „webkamerou“; tedy že se všichni mohou pomalu „zbláznit“ kvůli jednomu čápovi jen proto, že tam zrovna byla zapnutá webkamera; a že když se to lidem nelíbí, tak se na to „nemuseli dívat“. A že jediné řešení, jak takovýmto „zbytečným diskusím“ na internetu předejít je, že se všechny webkamery vypnou a bude klid.

Co k tomu dodat. Ano, pokud by tam žádná kamera nebyla, tak by skutečně tato diskuse nenastala. Je totiž poměrně logické, že když o něčem nevím, tak na to nemůžu ani nijak reagovat. Ale ta kamera tam byla, a tak záchranáři zasáhnout měli; toť vše. Nicméně pokud mají záchranné stanice „problém“ s tím, že je jejich činnost (či nečinnost) pod dohledem veřejnosti, tak ano, všechny webkamery mohou samozřejmě vypnout – a pro jistotu si „vyvěsit“ i telefony – a budou mít svůj vytoužený „klid“.

Mládě čápa bílého nalezené 27. 5. 2019 v Čemínech na Plzni-severu na louce pod hnízdem. I když by ho pan Makoň dnes asi označil jako "lempla", protože vypadlo z hnízda, nebo ho možná dokonce vyhodili sami rodiče, i tak bylo ještě téhož dne vráceno za technické podpory hasičů zpět na hnízdo.

Zdroj | Zpráva o činnosti DES OP a Záchranné stanice živočichů za rok 2019

Infanticida jako klíčový argument obhájců „(ne)zásahu“

Jedním z častých argumentů zastánců přístupu „taková je příroda“, který si zaslouží o něco podrobnější odpověď, byl argument „infanticidou“ – tedy že „infanticida“ (neboli zabití mláděte) je v přírodě běžná, a tím pádem platí to, co říkal jak pan Makoň, tak i pan Moulis, tedy že situace v Oseku byla „přirozený proces“ – a do „přirozených procesů“ záchranné stanice nezasahují.

To ale není, obávám se, tak docela pravda. Ano, infanticida obecně skutečně není v přírodě neobvyklá a „dopouštějí“ se jí různí živočichové; včely, ptáci, savci; a dokonce i lidé. Byla také pozorována u čápů bílých, a to ještě častěji než tzv. „kainismus“, kdy se zabijí či „sežerou“ mláďata navzájem – a to proto, že mláďata čápů jsou méně agresivní, než např. dravci (jako např. v diskusích také hojně zmiňovaný orel skalní). Nicméně jednak se nejedná o chování běžné – a krom toho se jedná o „eliminaci“ rychlou.

Do tohoto „přirozeného procesu“, jak už jsem ostatně uvedl ve svém prvním článku, je možné zařadit např. vyhození mláděte z hnízda, což byl způsob, kterým samice v Oseku eliminovala již své nejmladší mládě ještě cca o týden dřív, než začala napadat to druhé – ale to druhé už bylo napadáno opakovaně a s přestávkami po dobu deseti dnů, což skutečně „běžné“, „normální“ či „přirozené“ není.

Zájemcům o tuto problematiku doporučuji podívat se i do odborných článků; viz. např. „Motives for Parental Infanticide in White Storks Ciconia ciconia“ (Francisco S. Tortosa & Tomas Redondo, 1992) a „Brood Reduction and Parental Infanticide“ (Piotr Zieliński, 2002). První článek popisuje celkem devět pozorovaných případů s tím, že to vždy proběhlo rychle („Parents killed the nestlings by holding their necks in the beak and shaking them violently. The nestlings died in few seconds“); druhý hovoří o tom, že se stále jedná o velmi vzácný úkaz („Although parental infanticide is a quick and efficient method of brood reduction, it is rarely observed, even in species practising it.“).

V diskusi na webu i na Facebooku jsem se také několika takto „argumentujících“ ptal, ať mě laskavě odkáží na nějaký článek, studii nebo jiné konkrétní příklady, že je téměř dvoutýdenní „infanticida“ běžná a přirozená; ale nikdo, kupodivu, neodpověděl. Mimochodem: i kdyby to „přirozené“ a „běžné“ bylo, i tak si myslím, že měla záchranná stanice zasáhnout; ale ono to „přirozené“ a „běžné“ nebylo.

Rozhodnutí bez diskuse, otázka financování a (smyšlená?) trestní oznámení

Co se týče reakcí ve formě článků, jako první mi odpověděl pan Makoň; ale přiznám se, že mě jeho reakce trochu zklamala, protože jsem alespoň z jeho strany očekával nějakou konkrétní argumentaci. Té jsem se ale bohužel nedočkal a místo toho jsem si přečetl jen další příspěvek o tom, že se zkrátka rozhodl, jak se rozhodl, a že se nemusí před nikým obhajovat nebo něco někomu vysvětlovat.

Dočetl jsem se například, že zákon č. 114/1992 byl z mé strany údajně „chybně interpretovaný“, ale už nebylo řečeno v čem; nebo z jaké jiné legislativy pan Makoň vychází. Pouze uvedl, že vše, co dělá je „na základě zákonem stanovených pravidel“ či „udělené výjimky“; ale opět bez dalších podrobností.

Zajímavá byla nicméně poznámka, že se může „zpovídat“ maximálně svým strategickým partnerům, ale s lidmi, kteří mezi ně nepatří (tj. obecně s veřejností) nic konzultovat nemusí. To je ale poměrně zvláštní tvrzení, vzhledem k tomu, že podle účetní uzávěrky pochází naprostá většina příjmů spolku DES OP v Plzni z veřejných prostředků a dotací, jako je např. podpora statutárního města Plzeň (v roce 2019 ve výši 620.000 Kč, což bylo 25% příjmů), dotace od Plzeňského krajského úřadu, projekty Ministerstva životního prostředí atd. Mj. i včetně „projektu druhové ochrany“ zaměřeného na čápy a orly (sic!).

Takže ano, ve velmi zúženém pohledu si pan Makoň může myslet, že se může zodpovídat maximálně např. „městu Plzeň“ (nebo konkrétnímu úředníkovi, který o financích rozhoduje); ale takhle to v praxi nefunguje. Veřejné prostředky jsou financovány především z daní – tj. veřejností – a ta má tedy plné právo zajímat se o to, jak těmito prostředky podporovaný spolek, projekt či organizace funguje (nebo nefunguje) a mají samozřejmě i plné právo vyjádřit svůj názor – včetně kritiky.

Poměrně překvapivá byla pro mě také věta „To samé platí i o naprosto právně neuchopitelných a stále dokola chybně prezentovaných teoriích o smyšlených trestních oznámeních“, protože o trestních oznámeních jsem ve svém článku nenapsal ani slovo. Jediný, kdo psal o trestních oznámeních, byl sám pan Makoň ve své tiskové zprávě – viz „Mediálně i kamerou sledovaný případ úhynu mladého čápa v Oseku u Rokycan stále budí vášně a po podání několika trestních oznámení teď skupinka zarputilých hysteriků obvolává jednotlivé sponzory a partnery záchranných stanic s tím, že se snaží škodit i jinak“.

Ta dvě vyjádření si tedy odporují. Buď nějaká skupina lidí podala na pana Makoně „několik trestních oznámení“; nebo jsou „teorie o trestních oznámeních“ „smyšlené“ – což by ale znamenalo, že si je musel vymyslet sám pan Makoň, když o nich psal. Nebo měl na mysli něco jiného? Těžko říct. Jak jsem již uvedl, já o ničem takovém ve svém článku nepsal, takže netuším, co tím pan Makoň myslí.

Mládě čápa černého s viditelně poškozeným (poraněným) pravým křídlem, které bylo na začátku června objeveno při kontrole hnízda dronem. Mládě bylo (na rozdíl od mláděte v Oseku) z hnízda odebráno a vyšetřeno na veterinární klinice v Plzni. O jeho dalším osudu rozhodne průběh léčby a veterinář.

Zdroj | Tisková zpráva DES OP Plzeň

Kritizovaná (ale nepochopená) legislativa a pár dalších nepřesností

V samostatné části bych se rád vyjádřil také ke článku pana Davida Hromádka, který měl k mému prvnímu článku celou řadu námitek a výhrad, a kupříkladu mi vyčítal, že jsem kromě citované pasáže, že záchranné stanice „zajišťují komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě“ necitoval i pokračování – a dokonce i spekuloval, jaké „zákeřné“ důvody mě k tomu asi vedly.

Když pominu skutečnost, že citát má být, zejména v publicistice, co nejkratší, protože novináři píší články, nikoliv diplomové práce, tak hlavním důvodem bylo, že celý text je v kontextu této diskuse irelevantní. Obě části totiž hovoří každá o něčem jiném. Viz: „záchranná stanice je zařízení, které na konkrétně vymezeném území působnosti zajišťuje komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě s cílem navrátit je do přírody, živočichům trvale neschopným přežít ve volné přírodě poskytuje, je-li to vhodné a účelné vzhledem k jejich zdravotnímu stavu, odpovídající dlouhodobou péči.“

První část tedy definuje, že povinností záchranných stanic je „zajistit komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě“ – zatímco druhá část hovoří o poskytování dlouhodobé péče (je-li to vhodné a účelné vzhledem k jejich zdravotnímu stavu) u živočichů „trvale neschopných přežít ve volné přírodě“. Což jsou, pochopitelně, dvě různé věci.

Abych parafrázoval slova pana Hromádka, nevím, jestli se pan Hromádko „chytil“ „vhodnosti a účelnosti“, jen protože se mu to zrovna „hodilo“; nebo tuto část zákona jen správně nepochopil, ale je poměrně „svérázné“, kritizovat někoho jiného za něco, čeho se – ať už záměrně nebo z neznalosti – sám dopouští.

Podobných nepřesností a mystifikací je v textu bohužel více. Například že se „pozastavuji“ nad tím, že záchranné stanice poskytují osvětu. Nikoliv, jen se „pozastavuji“ nad tvrzením pana Makoně, že je pro ně osvěta primární. Na prvním místě ale je, podle zákona i stanov DES OP, zajištění péče o živočichy; vše ostatní je druhořadé. Nijak osvětu záchranným stanicím neupírám, ale není to jejich hlavní cíl.

Jinak o údajném „soudu“ čápa za „vraždu“, nebo o plánovaném „únosu“ mláděte jsem ve svém článku nepsal; a tak to s dovolením ponechám bez komentáře. A o infanticidě a kainismu jsem zde již hovořil.

Záchranné stanice vs. zákony, stanovy i (dřívější) vyjádření ČSOP

Jak už jsem uvedl, pro mě osobně je zákon č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny poměrně jednoznačný, a definice záchranných stanic jakožto zařízení, které „zajišťují komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě“ mi přijde dostatečná k tomu, aby z ní vyplývala jasná a zřetelná „povinnost“ záchranných stanic „zasáhnout“, když je „zvíře v nouzi“.

Nicméně pro některé lidi může být zákon i tak „nejasný“, a mohou mít, stejně jako pan Hromádko, pocit, že to záchranným stanicím dává zcela „volnou ruku“ a vše je výhradně jen na posouzení samotných záchranářů. Tak to ale není, protože každý se musí podle „něčeho“ řídit – a právě pro tyto případy jsem posledně citoval i zmiňované stanovy, podle kterých DES OP zabezpečuje „odchyt, převzetí, veterinární vyšetření i ošetření všech poraněných či jinak handicapovaných volně žijících živočichů, včetně jejich následné léčby a návratu zpět do volné přírody“. Samozřejmě, že stanovy nejsou nadřazené zákonu; to opravdu nemá smysl ani zmiňovat; ale pokud někomu zákon „nestačí“, má zde „alternativu“.

Pan Hromádko ve svém textu také cituje stanovisko Petra Stýbla, ředitele Kanceláře Českého svazu ochránců přírody, který už koncem června podpořil rozhodnutí pana Moulise s tím, že máme „věřit odborníkům“ – a že „je jedině dobře, že rokycanští ochranáři nepodlehli (veřejnosti) a tento, pro nás tak krutý zákon přírody neobešli“. Samozřejmě, že ani názor pana Stýbla není nadřazen zákonu; ale když ten zákon opět na chvíli pomineme, tak ano, stanovisko ředitele ČSOP určitě má svou váhu.

Jenže ani v takovém případě nemají příznivci „(ne)zásahu“ štěstí, protože si, podle všeho, protiřečí i samotný ČSOP a pan ředitel Stýblo. Před několika lety totiž vyšel v časopise Ochrana přírody podrobný článek o Národní síti záchranných stanic, jehož spoluautorem byl právě pan Stýblo, kde se uvádí, že „stanice musí na svém území působnosti do 24 hodin od nahlášení přijmout jakéhokoli handicapovaného jedince volně žijících druhů (kromě jelena, losa a medvěda) a poskytnout mu odbornou pomoc“ – přičemž napadené mládě hlásily záchranným stanicím desítky lidí po dobu téměř dvou týdnů.

A spíše už jen jako „bonus“ pro zajímavost: že „hlavním cílem a posláním stanice je záchrana a léčení zraněných či jinak handicapovaných volně žijících živočichů a jejich příprava na návrat do volné přírody,“ tvrdil ještě na začátku minulého roku v článku na webu Plzeňský Rozhled i sám pan Moulis.

Závěrem

V rámci veřejné diskuse (a v sérii mnoha na sebe reagujících komentářů, „otevřených dopisů“ a dalších vyjádření) se můžeme o různých aspektech této „kauzy“ bavit (a vzájemně si je vyvracet) v podstatě do nekonečna. Jestli to byla nebo nebyla infanticida, jestli byla samice zraněná nebo ne, jestli se pan Makoň musí nebo nemusí někomu „zpovídat, nebo jakým způsobem má či nemá komunikovat s veřejností.

Ta hlavní otázka je ale stále stejná: měly záchranné stanice v Oseku zasáhnout? Je to jejich povinnost, práce, či poslání? Oba záchranáři a jejich příznivci svorně tvrdí, že nikoliv; ale jak jsme si již ukázali, tu povinnost záchranné stanice podle všeho mají; nejen podle zmiňovaného zákona č. 114/1992, ale i na základě stanov spolku DES OP pana Makoně, podle slov ředitele Stýbla, i podle slov pana Moulise.

Každý čtenář si může zcela dle libosti vybrat, který „zdroj“ je pro něj relevantní a komu z citovaných pánů „věří“. Pro mě osobně je stále tím nejdůležitějším a nejrelevantnějším zdrojem zákon; ale možností je více; a možná ještě nějaká další vyjádření časem „vyplavou“.

Ovšem pokud záchranné stanice zasáhnout měly a skutečně to je jejich práce a poslání, pak to ale také znamená, že celá ta současná smršť článků, vyjádření a stanovisek o tom, že záchranáři nepochybili, zasáhnout nemuseli, citovaný zákon se na ně nevztahuje a vše je výhradně jen na jejich uvážení, je, jak se zdá, zřejmě jen „mediální“ či „PR“ snaha několika jednotlivců a organizací navzájem se podpořit a „podržet“, a to i za cenu popření toho, co tito lidé sami v minulosti tvrdili a prezentovali.

Je to, do jisté míry, pochopitelné. Napsat cokoliv jiného by bylo „přiznáním viny“; a obě záchranné stanice (i další organizace) by se vystavily další kritice veřejnosti a možná i reakci ze strany ministerstva, města, kraje atd. A tak nezbývá, než vydávat další a další prohlášení o tom, že „taková je příroda“, „záchranné stanice mají volnou ruku“ a „věřme odborníkům“; sice bez konkrétních argumentů, o co tato tvrzení opírají (a naopak tím popírají svá vlastní vyjádření v minulosti), ale třeba to „bude stačit“.

Osobně doufám, že příslovečná „pravda zvítězí“, a že si lidé těchto kouřových clon, výmluv a protimluvů všimnou. Je téměř jisté, že ani tento článek plný konkrétních zdrojů, odkazů a citací ani pány záchranáře, ani jejich příznivce o ničem nepřesvědčí; ale pevně doufám a věřím, že alespoň nezúčastnění čtenáři – od široké veřejnosti třeba až po další média – si o celé věci udělají obrázek a vlastní názor.

Je obrovská škoda, že dost možná jen kvůli egu jednoho člověka (zkušenému záchranáři přeci nebude nikdo říkat, co má dělat; a tak nezasáhne už jen „na just“) a nepochopitelné potřebě celou situaci ještě dále eskalovat arogancí a osobními útoky, musela „kauza Osek“ dojít až takhle daleko; a místo zachráněného mláděte (které by bylo jen jedním navíc k cca 25 tisícům, které ročně projdou záchrannými stanicemi), zde máme jen hádky, útoky, další medializaci a mj. i šetření České inspekce životního prostředí.

Ať už bude výsledek této veřejné diskuse nebo oficiálního šetření ČIŽP jakýkoliv, tomu mláděti to už život samozřejmě nevrátí, znesvářené strany to velmi pravděpodobně o ničem nepřesvědčí a reputaci obou záchranných stanic to v dohledné době asi nevylepší; ale třeba to alespoň pomůže k transparentnějšímu fungování záchranných stanic obecně a snad tím i předejdeme podobným situacím v budoucnu.

Doufejme tedy, že se další takový „Osek“ už nebude opakovat a záchranné stanice budou opět fungovat jako záchranné stanice, tj. ve spolupráci s veřejností a především s respektem ke svému poslání; nikoliv jako „pasivní pozorovatelny přirozených procesů“ bez jakýchkoliv povinností, bez citu a bez diskuse.