Jiří Klimeš: Epilog k válce o ptačí názvosloví

Studenti, když se poprvé v životě setkali s názvy jako brkoslav nevěřili svým uším, mohli se uchechtat a pokládali je za hodně „ujeté“. Nám na nich ovšem už nic směšného nepřipadá.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | peterichman / Flickr

Myslel jsem, že teď už takříkajíc s křížkem po funuse se k celé záležitosti nebudu muset vyjadřovat, ale když jsem si přečetl některé z hysterických výlevů od osob, které o dané problematice nic nevědí, musím jako bývalý člen zmíněné komise přece jen reagovat. Komise se sice už před několika měsíci snažila obhájit podrobným kolektivním stanoviskem na stránkách Ekolistu(1a), ale možná mnozí kritikové nenašli čas ani sílu si je celé přečíst, takže snad nebude od věci některé věci připomenout a zdůraznit.

Můj odchod z komise byl způsoben nesouhlasem se striktním uplatňováním zásady, že tytéž rodové názvy se nesmí použít v různých čeledích. Tato zásada byla už na samém začátku práce na názvosloví jednomyslně akceptována a nikdo tehdy netušil, jaké z toho časem vyplynou problémy. Poprvé jsem si to uvědomil u „ostružky“, která je pro spoustu kritiků trnem v oku (7a) a pranic se nelíbí ani mně.

Kromě náhrady za původního a libozvučnějšího strnada severního bylo v duchu zmíněné zásady třeba zvolit také nějaké české jméno pro novou čeleď Calcariidae odštěpenou od strnadovitých. Mnozí by jistě raději viděli nějaké dvouslovné jméno po vzoru savčí nomenklatury (dejme tomu strnadovití severní jako již existující lenochodovití dvouprstí a tříprstí), ale komise vybrala název ostružkovití z knihy Z. Klůze(2) s tím, že jméno ostružka už bylo kdysi v minulosti použito.

Přečtěte si také |

Výbor ČSO: Důvody, které vedly ke zrušení Názvoslovné komise ČSO

Daleko větší problém pak vyvstal u papoušků následkem odštěpení čeledi alexandrovitých (Psittaculidae). Snažil jsem se prosadit výjimku, aby z této nové čeledi nemusel úplně zmizet název „papoušek“. Argumentoval jsem příkladem savčího názvosloví, kde i navzdory rozchodu pandy velké a pandy červené do dvou různých čeledí zůstaly jejich rodové názvy zachovány. Podobně tomu je kromě zmíněných lenochodů i u bandikutů, klokanů resp. klokánků a rovněž zcela běžně např. u želv.

Navíc u papoušků byl celý řád „zastřešen“ svým názvem papoušci, takže by nebyl vůbec problém toto tradiční pojmenování zachovat, aniž by vlastně byla porušena výše zmíněná zásada. Nicméně už tehdy jsem doporučoval ji opustit úplně, a to s argumentem, že striktní lpění na klasických linnéovských taxonomických kategoriích včetně čeledí dnes poněkud pozbývá smysl, jak upozorňoval např. evoluční biolog prof. J. Zrzavý nebo nedávno i ornitolog M. Vavřík (7a). Jde tu pouze o určité evoluční linie a to, zda jim přiřadíme statut čeledi, podčeledi apod., podléhá změnám, viz např. zařazení koz mezi antilopy snížením statutu podčeledi Caprinae, česky zvané kozy a ovce, na pouhý tribus Caprini v rámci podčeledi Antilopinae, aniž kvůli tomu došlo k nějakému průmětu do národních názvosloví.

Komise tehdy tyto podle mě zcela přesvědčivé argumenty bohužel neakceptovala a přejmenovala chovateli velmi oblíbené druhy jako papoušek královský nebo papoušek Alexandřin na papouškovce, papouška zpěvavého na roselu zpěvavou, dokonce i „zmrtvýchvstalého“ papouška nočního na kakari nočního a vymýšlela další zbrusu nové názvy.

Bylo mi jasné, že tyto zbytečné novotvary chovatelé nikdy nebudou akceptovat a sehrají jen roli pověstného píchnutí do vosího hnízda. Nabyl jsem dojmu, že to může vést k nedozírným následkům a roky naší práce tak přijdou vniveč. Další činnosti komise týkající se papoušků a po nich následujících ptačích řádů jsem se proto od konce března 2022 už dále neúčastnil. Časem se mé obavy bohužel vyplnily.

Poté vzniklo ještě několik nových rodových názvů, snad podle vzoru jednoho z praotců českého zoologického a botanického názvosloví J. S. Presla. Roli v tom nepochybně sehrál vliv slovenského ptačího názvosloví(3), jehož autory jsou i 2 členové NK ČSO (P. Kovalik a M. Čapek). Na Slovensku ovšem byla zcela jiná situace v tom, že pro většinu ptáků světa na rozdíl od Česka žádné názvy neexistovaly a bylo třeba je nově vytvořit.

Přečtěte si také |

Miroslav Bobek: Louče a papučka. Ne, to není z Haška

Jak známo, mnohé české novotvořené rodové názvy pak zněly velmi nezvykle až směšně a vyprovokovaly kritiky k úvahám o žertech Jaroslava Haška(10a) nebo o činnosti „jazykových brusičů“ v dobách národního obrození. M. Čapek byl nicméně přesvědčen, že zde jde pouze o zvyk. Musím uznat, že to potvrzují i mé zkušenosti z pedagogického působení a uznává to tuším i T. Grim.

Vysokoškolští studenti, když se poprvé v životě setkali s názvy jako brkoslav, podoustev nebo ostroretka, nevěřili svým uším, mohli se uchechtat a pokládali je za hodně „ujeté“. Nám na nich ovšem už nic směšného nepřipadá. Koneckonců samostatný název pro každý rod svého času prosazoval i akademik J. Kratochvíl, tehdy nejuznávanější československá vertebratologická autorita, leč ostatním se naštěstí podařilo jej „umravnit“. Oprávněnost toho se potvrzuje i dnes, kdy nových rodů houfně přibývá a na druhé straně druhy, jejichž vědecký rodový název byl poměrně nedávno změněn, se občas zase vracejí do původního rodu. Např. jihoamerický orel Spizaetus isidori byl přejmenován na Oroaetus isidori a nyní je už zase Spizaetus.

Námitku, že u některých druhově velmi početných skupin (např. kolibříků) si nelze vystačit s jedním nebo jen několika málo rody, už vznesla NK ČSO ve své reakci na první kritiku ze strany T. Grima(4). Nicméně přes všechny uvedené „polehčující“ okolnosti jsem přesvědčen, že zmíněná novotvorba často značně bizarních rodových názvů, navíc ještě v tak velké míře a u tak citlivé skupiny jako papoušci a později zčásti i dravci, byla fatální taktickou chybou a onou pověstnou poslední kapkou.

V následujícím textu bych chtěl ještě ukázat, že celá tato záležitost není tak jednoznačná, jak je nyní prezentováno a že s podobnými názvoslovnými problémy se setkáme i v jiných oblastech biologie, aniž by se tam ovšem řešily formou podobně vyhrocené kampaně s osobními útoky. Pokud vím, naši botanici, teriologové, ichtyologové ani herpetologové žádné názvoslovné komise nepotřebovali, české názvosloví u nich bylo většinou dílem jednoho člověka nebo několika málo lidí a žádné bouře ani hon na čarodějnice to nevyvolávalo. Výjimkou bylo snad jen kontroverzní názvosloví letounů5 (ďasík, ušan, zemolez, morous apod.), ale to se zkrátka mezi chiropterology neujalo a nepoužívá se.

Nejprve několik postřehů k obvinění, že předseda komise M. Čapek si coby neúspěšný vědec hodlal postavit pomník aspoň jako autor českého ptačího názvosloví. M. Čapka znám desítky let a mohu jen potvrdit, co už bylo uvedeno na jeho obhajobu ve výše zmíněném vyjádření(1a), totiž že vždy preferoval a používal vědecké (tj. tzv. „latinské“) názvosloví, a to nejen u živočichů, ale i u rostlin a hub. Dokonce to hraničilo až s posedlostí a bylo úsměvné – když jste mu např. oznámili, že jste našli v lese hříbky a lišky, svraštil čelo a ujistil se: “Máš na mysli Boletus reticulatus a Cantharellus cibarius?“ České názvy si pouze oživil před četnými popularizačními přednáškami pro veřejnost, protože tam by jen s latinou nevystačil.

Velice často dochází ke změnám názvů nejen u ptáků, ale i u dalších skupin živočichů. Podíváme-li se třeba na savce, tak např. veřejnosti všeobecně známé a nejméně sto let používané jméno prase bradavičnaté bylo v r. 1999 naprosto zbytečně změněno na prase savanové.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Cloudtail the Snow Leopard / Flickr

Doc. Karel Hudec jako hlavní autor mu svěřil podstatnou část práce na tzv. „goslerovském“ názvosloví z r. 1994 (6) i na Soustavě a českém názvosloví ptáků světa vydané v Přerově v r. 2003 (dále SČNPS 2003) (7), protože jej jako svého kolegu z Ústavu biologie obratlovců AV ČR velmi dobře znal a věděl o jeho enormních znalostech globální avifauny, mimo jiné i díky jeho soukromé neuvěřitelně rozsáhlé knihovně ornitologických, zejména identifikačních příruček pokrývajících celý svět, se kterou se nemohou měřit ani velké institucionální knihovny. Navíc byl M. Čapek již od r. 1996 předsedou NK ČSO.

M. Čapek o aktualizaci názvosloví z r. 2003 skoro 20 let pouze uvažoval a nebýt iniciativy Vladimíra Čížka, nepustil by se do ní patrně dodnes. Ten si dal ohromnou práci s tím, aby připravil veškeré potřebné podklady a pak M. Čapka doslova dokopal k tomu, aby navázal na svou předchozí činnost. Celou věc pak urychlila příprava českých překladů několika zásadních knih o ptácích západního Palearktu. Tady je ovšem opravdu velice pozoruhodné, jak někteří kritikové nyní upínají své naděje k onomu „jedinému správnému názvosloví“ z r. 2003 a jaksi zapomínají, že nejvíc práce na něm odvedl právě ten zatracovaný „tupoun“ M. Čapek.

Podle T. Grima a L. Harmáčkové jsou jména ptáků pouze abstraktním symbolem, komunikační nálepkou a i když nejsou věcně správná, natož výstižná, není žádný důvod je měnit (8,9). Ano, neměnnost včetně zachovávání všech omylů a překlepů je obecně akceptovaná zásada, ovšem jen u vědeckých („latinských“) názvů. Jestliže tomu tak má být i u českých názvů, pak vůbec nedává smysl, proč T. Grim tak důkladně analyzoval a posléze zpochybnil úspěšnost M. Čapka na poli vědy(10). Vždyť v takovém případě se názvosloví nemusí věnovat žádný špičkový, akademickými tituly ověnčený vědec, jak konstatuje i M. Vavřík(7a). Je z toho patrné, že u zrodu současné kauzy sehrál podstatnou roli letitý antagonismus mezi oběma hlavními aktéry, jenž má své kořeny kdesi v šerém dávnověku a jehož příčiny tady nechci rozplétat. Bylo to ovšem naznačeno v replice NK ČSO(1a) na 1. kritiku resp. stížnost od T. Grima v Ekolistu(4).

Ještě k V. Čížkovi – ač ho kdosi nejmenovaný v internetových diskuzích označil za hochštaplera (třebaže o něm vůbec nic nevěděl a nikdy se s ním nesetkal), je to nesmírně pracovitý, poctivý, slušný a veskrze seriózní člověk, který se provinil jen tím, že se zkrátka už nevydržel dívat, jak během dlouhých let přibývá nepojmenovaných druhů a jak celé roky přetrvávají spousty chyb v tehdejším názvosloví, které se nedopatřením nepodařilo odstranit (viz dále) a jejichž náprava se neustále odsouvala.

Zde je snad na místě znovu připomenout, že v době, kdy jsem byl ještě členem komise, o změnách stávajících názvů nerozhodoval M. Čapek, ale hlasování všemi pěti členy NK ČSO a pokud byl předseda přehlasován, akceptoval to. Redaktor Ararauny J. Potůček ovšem nejlépe ze všech sám ví, jak to bylo, totiž že veškeré názvoslovné změny jsou dílem nikoli celé komise, ale jediného člověka – samozřejmě M. Čapka (10b).

Přečtěte si také |

Martin Vavřík: Změny ptačích názvů od Názvoslovné komise uživatelé nechtějí

U naprosté většiny druhů, zejména u avifauny západního Palearktu, která byla kontrolována jako první, nebyly žádné námitky vůči stávajícím názvům. Pokud měl někdo návrh na změnu, musel jej samozřejmě písemně důkladně zdůvodnit a všichni členové s ním byli seznámeni. V době mého působení v komisi její dva členové, Robert Doležal a Peter Kovalik, podle mého názoru častěji než ostatní hlasovali v zájmu stability proti navrhovaným změnám, jenže mnohdy byli ostatními přehlasováni. Proto mi přijde naprosto absurdní, když právě R. Doležal byl kvůli svému členství v komisi a její obhajobě nespravedlivě napadán. Z uvedeného plyne, že návrhy na nové názvy vycházely častěji od ostatních tří „komisařů“ a obávám se, že až do mého odchodu z NK ČSO jsem v tomto „nimrání se v absurdních nicotnostech“ (řečeno slovníkem T. Grima) byl nejaktivnější právě já, ovšem týkalo se to především druhových, nikoli rodových názvů.

Bylo také naprosto logické, že předsedou komise byl výborem ČSO jmenován M. Čapek a že jsem se v ní ocitl i já, protože jsme zůstali jako jediní přeživší z komise, která vytvořila názvosloví z r. 2003. Jak už bylo zmíněno, V. Čížek se tam pochopitelně dostal jako iniciátor dlouho odkládané aktualizace názvosloví a zdatný IT odborník, který ji začal technicky připravovat už několik let před ostatními. R. Doležal byl vybrán jako člen Faunistické komise ČSO, překladatel chystaných publikací a všeobecně známý a zcestovalý ornitolog a „ptáčkař“. P. Kovalik byl přizván jako hlavní autor slovenského názvosloví ptáků světa, na kterém se autorsky podílel i M. Čapek.

Složení komise pochopitelně prošlo řádným schvalovacím procesem. Nejednalo se tedy o žádné „samozvance“, jak je komise některými křiklouny bez jakékoli znalosti faktů prezentována. Za samozvance bych možná mohl být pokládán jedině já, protože jsem byl přibrán před více než 20 lety do tehdejší komise jako neodbytný kritik staršího („goslerovského“) názvosloví z r. 1994. Ač nejsem v ornitologických kruzích zdaleka tak známý jako většina ostatních členů tehdejší i pozdější komise, mou kvalifikací tehdy mj. bylo, že jsem už měl za sebou 5 pobytů v Jižní, Střední i Severní Americe, strávil jsem tam celkem téměř rok a měl terénní zkušenosti se stovkami druhů tamních ptáků, mimoto jsem byl vysokoškolským učitelem zoologie. Proto mi byli přiděleni pouze suboscinní američtí pěvci, což je ovšem velmi početná skupina. Tenkrát jsem dostal jen velmi vágní pokyny ohledně míry dodržování stability stávajícího názvosloví, a proto jsem si dovolil řadu názvů změnit. Přesto si toho během téměř 20 následujících let zřejmě nikdo nevšiml nebo se mi aspoň nedoneslo, že by tyto mé změny někoho pobouřily, přičemž někteří toto názvosloví dnes dokonce vydávají za jediné správné. Musím připomenout, že podmínky práce „komisařů“ se tehdy velice lišily od těch nynějších, protože zatímco teď všichni kontrolovali veškeré názvy, tenkrát si každý pracoval jen na svém úseku, obvykle nevěděl o nápadech ostatních a ti zas většinou nevěděli o něm.

Ředitel Zoo Praha M. Bobek si stěžoval, že „zparchantělé“ názvosloví by jen komplikovalo ekologickou a ochranářskou edukaci návštěvníků v zoologických zahradách( 10a). To lze přece zcela jednoduše vyřešit použitím změněného i původního názvu a přidáním pár slov (dříve zvaný, neboli, zvaný také, známý též jako apod.).

Přitom dnes tak jako tak velice často dochází ke změnám názvů nejen u ptáků, ale i u dalších skupin živočichů. Podíváme-li se třeba na savce, tak např. veřejnosti všeobecně známé a nejméně sto let používané jméno prase bradavičnaté bylo v r. 1999 naprosto zbytečně změněno na prase savanové. Na rozdíl od ptačího názvosloví to nevzbudilo žádnou, natož bouřlivou odezvu, a pokud vím, bylo bez problémů akceptováno. Rovněž příslušné odborné komise při Unii českých a slovenských zoologických zahrad si občas upravují donedávna platné názvy, např. výstižný, skoro 100 let starý český název koza šrouborohá byl rovněž zbytečně změněn na „markhura“. U něj sotva někdo ví, jak by to měl správně vyslovit, zda jako Angličan nebo jako Peršan. Mimochodem u této kozy se kromě obou uvedených českých názvů vystřídaly během let ještě dva další.

Přečtěte si také |

Názvoslovná komise České společnosti ornitologické: Jak nepodléhat lžím, když nám pánbůh lajky dal

Je taky potřeba zmínit, že některé zoologické zahrady dodnes nevzaly na vědomí ono některými kritiky (rozhodně ne T. Grimem) velebené názvosloví z r. 2003 a pojmenovaly si ptáky po svém, většinou různými staršími alternativními názvy – např. hoko červený místo h. proměnlivý nebo kakadu palmový místo k. arový. Podobně tomu je u savců, kdy např. brazilský pes hřivnatý, jak je uveden v Anděrově (1999)(11) i Hanákově a Heráňově (1975)(12) názvosloví, bývá v zoologických zahradách často označován pouze alternativním názvem „vlk hřivnatý“, což vedlo např. k tomu, že před lety se objevil v médiích poplašný článek o návratu „vlků“ na jižní Moravu – to když jej začala chovat Zoo Hodonín.

Stejně tak se v televizních dokumentech v rozporu s oběma zmíněnými názvoslovími často preferují pouze alternativní jména jako puma americká, pižmoň severní, levhart sněžný, rosomák sibiřský, lasice hranostaj nebo dokonce „lasička“ apod. Značný zmatek nastal střídáním jmen tak notoricky známého zvířete, jako je náš jelen (jelen lesní versus j. evropský). Podobný chaos vznikl přejmenováním pardála obláčkového na levharta obláčkového, údajně proto, že se pardál prokazatelně nevžil (Anděra 1999)(11). Přitom se ale jaksi zapomnělo vrátit levhartovi (Panthera pardus) jeho tradiční přívlastek skvrnitý, protože touto změnou přestal být jediným příslušníkem českého rodu levhart. Nicméně v některých databázích naštěstí nadále přežívá jako jeho hlavní název původní pardál obláčkový.

Největším neštěstím ovšem je české binomické označování savčích poddruhů, takže neodborník, pokud není po ruce vědecký název, nemá nejmenší šanci rozeznat, co vlastně je druh a co jen poddruh. Následkem toho je pak v médiích např. tygr sumaterský označován za ohrožený druh a nikoli poddruh (když odhlédneme od některých nedávných taxonomických rošád). Někteří by dokonce chtěli tento zmatek převzít i pro ptačí názvosloví, kde zatím naštěstí přetrvávají trinomická česká jména subspecií.

Během přípravy SČNPS z r. 2003 ani současného názvosloví nebyl ze strany ČSO jako zřizovatele komise nikdy vysloven požadavek, aby se kvůli stabilitě názvosloví dodržovala stejně striktní pravidla jako u vědecké nomenklatury. Předchozí předseda ČSO J. Flousek pouze požadoval vyhnout se pokud možno změnám u druhů avifauny ČR a u ostatních byly povoleny změny úměrně vzdálenosti jejich výskytu od ČR, tzn. že u druhů žijících daleko od ČR panovala poměrně volnost, pokud jde změny stávajících názvů.

Proti změnám se rozvířila na internetu kritická diskuze už po dokončení názvosloví avifauny západního Palearktu. S nepřípustností téměř veškerých změn později vystoupil T. Grim, kdy ve své stížnosti na NK ČSO zaslané výboru ČSO a opublikované v Ekolistu koncem r. 2023 žádal zrušení nového názvosloví a okamžitý návrat k „původním názvům“(4). Nespecifikoval ale, co považuje za původní názvy – nic takového přece neexistuje, české názvy ptáků se mění přinejmenším už od časů Bohuslava Balbína (1621-1688). O. Prosický později na Facebooku upřesnil, že tuto funkci by mělo splnit názvosloví z r. 2003, neboť podle něj pouze v něm jsou ty „jediné a správné české názvy“. S tím ale T. Grim určitě nemůže souhlasit, protože už v r. 2004 na stránkách Zpráv ČSO podrobil nekompromisní kritice i SČNPS z r. 2003 (8).

Brazilský pes hřivnatý bývá v zoologických zahradách často označován pouze alternativním názvem „vlk hřivnatý“, což vedlo např. k tomu, že před lety se objevil v médiích poplašný článek o návratu „vlků“ na jižní Moravu – to když jej začala chovat Zoo Hodonín.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Cloudtail the Snow Leopard / Flickr

Zde je nutno připomenout dřívější tzv. „goslerovské“ názvosloví z r. 1994(6) ušité horkou jehlou narychlo vybranými ornitology v šibeničním termínu kvůli blížícímu se vydání českého překladu knihy Andrewa Goslera, kde hrozilo, že česká jména vytvoří překladatelé zcela neznalí zoologie. V té době podstatná část ptačích druhů ještě neměla česká jména, nebyl zatím běžně využíván internet a teprve začínala postupně vycházet mnohadílná řada zásadní příručky HBW(13), kde se daly vyhledat potřebné informace o vzhledu, rozšíření a bionomii všech druhů ptáků.

Názornou ukázkou, jak se tehdy zrodila některá česká jména ptáků, je případ severoamerického druhu Zonotrichia leucophrys. Ten v SČNPS vystupuje pod jménem strnadec bělokorunkatý a jako alternativní jsou tam uvedeny názvy strnadec bělohlavý a čingolo(!) bělotemenný, přičemž jeho nové jméno figurující nyní i v databázích BioLib, Xeno-canto a eBird je strnadec bělopásý. Ovšem ve zmíněném „goslerovském“ názvosloví je pouze jediný název, a to „strnad střešní“ (následně v databázi Avibase zkomoleně jako s. strešní), který vymyslel nějaký rádoby znalec němčiny, odkud se dříve před nástupem dominance angličtiny často čerpaly nápady pro česká jména. Inspiroval se přitom německým názvem Dachsammer, protože das Dach je německy střecha, jenže ho jaksi nenapadlo, že jde o odvozeninu z výrazu der Dachs, což je jezevec. Toho zmíněný pták připomíná svou černobíle pruhovanou hlavou, ovšem podle zásad doslova převzatých T. Grimem z mezinárodních pravidel vědecké nomenklatury (pravidlo priority) by mu takový naprosto nesmyslný název měl už navěky zůstat, protože zřejmě předcházel dalším výše jmenovaným variantám.

Nedostatky, které zákonitě v názvech vytvářených v takových podmínkách musely vzniknout, měla pak odstranit SČNPS, jež zaštítěna jménem doc. K. Hudce vyšla v r. 2003. Ani tehdy ještě nevyšly všechny díly klíčového zdroje informací, příručky HBW(13). Ani toto názvosloví se nevyhnulo řadě podstatných chyb. Jednou z nich byl např. omyl kteréhosi z členů komise, který nevěděl, že slovo diadém znamená čelenku a nikoli diamant, takže řadě druhů s vědeckým epitetem „diadematus“ přidělil český druhový název „diamantový“ místo čelenkový nebo diadémový. Bohužel se pak fatálním pochybením jiného člena komise do tisku odevzdaly některé vadné původní verze místo těch, kde byly tyto a mnohé další chyby opraveny.

Podobně např. kdosi z komise zřejmě vůbec neznal význam slova „neotropický“, a tak kormorána neotropického v domnění, že jde o překlep, „opravil“ na subtropického, čímž se v knize ocitlo úplně nesmyslné jméno. Obdobným mechanismem vznikla chyba u mravenčíka Herpsilochmus pileatus, jehož druhový název měl být správně restingový a nikoli caatingový. Je úzce vázán na restingu, což je pásmo nižšího lesa a křovin lemující mořské pobřeží Brazílie, kdežto známější caatinga je odlišný vnitrozemský typ suchého poloopadavého trnitého lesa s četnými kaktusy.

Podle J. Harmáčkové(9) ovšem takový omyl týkající se biotopu není dost pádným důvodem k přejmenování a jméno ptáka žijícího v restinze a nikoli v caatinze, se kterým se naprostá většina našich ptáčkařů nikdy nesetká v přírodě, muzeu, zoo, českých knihách ani v televizi, musí už zůstat zafixováno jako mravenčík caatingový na věky věků, amen.

Přečtěte si také |

Lenka Harmáčková: Jak dál s názvoslovím ptáků?

Sice podle přísných zásad převzatých z pravidel vědecké nomenklatury je úplně jedno, že spousta druhů takovým trapným nedopatřením dostala nesmyslná jména a musí to tak už navěky zůstat, ale já jsem přesvědčen, že by se každopádně tyto nesmysly měly opravit, ať už se bude osud českého názvosloví vyvíjet jakkoli. Kritikové, kteří prodělali imprinting na toto názvosloví nebo dokonce už na názvosloví „goslerovské“ a mají na ně vzpomínky z mládí, se kterými se nechtějí loučit, by si nicméně měli vzpomenout, že i kolem názvosloví z r. 2003 se tenkrát strhla podobná mela jako dnes, jen méně intenzivní, protože táboru odpůrců tehdy chyběl ve srovnání s dneškem podobně charizmatický a činorodý vůdce.

Stejně jako dnes, tak i tehdy k hlavnímu střetu na tomto válčišti došlo u papoušků, kde mluvčím chovatelů byl hlavně P. Podpěra, který svedl nejednu bitvu s M. Čapkem. Jeho štafetu dnes kromě dalších (13a) převzal i S. Chvapil, který ve svém přípisu kritizoval současný pokus změnit názvy papoušků a naopak vyzdvihl názvosloví z r. 1980, na němž se podílel. O něm tvrdí, že bylo schváleno Ústavem pro jazyk český Československé akademie věd. Z pracovníků uvedeného ústavu by něco takového mohl schválit snad jedině vrátný, protože žádný skutečný lingvista by nikdy nemohl akceptovat prapodivné patvary znásilňující český jazyk a komolící věnovací jména osob, např. agapornis fišeri, neoféma bourek, papoušek alexandrin, rosela penant, latam vlaštovčí a amazoňan tukumana(14). Tyto zkomoleniny pak byly převzaty i do několika knih M. Vašíčka, rovněž zaštítěných poznámkou o schválení ÚJČ ČSAV(15). Přitom tito pisatelé navázali na knihu J. Felixe z r. 1979(16), kde jsou uvedená jména až na 1 překlep napsaná správně. Tyto hrůzy byly naštěstí odstraněny v obou následujících názvoslovích NK ČSO.

Vpravdě unikátní ukázkou lidové tvořivosti chovatelů je např. rodový název „kogna“, tentokrát bohužel akceptovaný i NK ČSO. Tato doslova „šifra“ vznikla odtržením začátku a konce rodového vědeckého názvu Enicognathus (česky „neobvyklá čelist“) a ponecháním jen jeho počeštěného středu. To je totéž, jako kdyby se někomu jevil příliš dlouhým třeba název brontosaurus a zkrátil by si ho výše uvedeným způsobem dejme tomu do podoby „tosa“. V žádném jazyce na světě u tohoto druhu papouška podobný paskvil nemají. Ten český bohužel pronikl i do BioLibu a eBirdu, ač v Avibase, jinak nejbohatší na synonyma, jej naštěstí nenajdeme. V angličtině inklinující ke zkratkám se sice u populárního dinosaura ujal poněkud podobný hovorový výraz T-Rex, ale ten je jen nepatrnou obměnou přijatelného zkrácení vědeckého názvu, používaného běžně např. i v mikrobiologii (E. coli, S. aureus apod.).

Samozřejmě mezi chovateli jako v každé profesi spontánně vzniká technická mluva, kterou jim nikdo nezakazuje používat, ale vydávat ji za jedině správné „české vědecké názvosloví“ nelze, už i proto, že nic takového neexistuje a nikdy neexistovalo. Názvoslovná komise se pokusila vyjít vstříc chovatelům, ve velkém předstihu jejich zástupce seznámila se svými návrhy. Protože se nepodařilo nalézt kompromisní řešení, bylo na webu NK ČSO umístěno názvosloví papoušků obsahující obě odlišná stanoviska. Tedy jak nové doporučené názvosloví, tak i alternativní tradiční chovatelské názvy, resp. jejich výběr, neboť jednotné chovatelské názvosloví neexistuje. Bohužel tato skutečnost zřejmě unikla pozornosti.

Jeden z požadavků kritiků je, že o názvech by se mělo rozhodovat formou veřejné a transparentní diskuze, ideálně na co nejširším plénu členů ČSO. Takový nápad byl v začátcích zvažován a tehdejší předseda ČSO o něm doslova prohlásil, že je to pitomost. S tím musí každý rozumný člověk souhlasit, protože tak široká diskuze o názvech 11 tisíc druhů ptáků by byla naprosto kontraproduktivní, nevyhodnotitelná, nekonečná a k ničemu by nevedla.

Přečtěte si také |

Tomáš Grim: České ptačí názvosloví: nic osobního, jen žádost o transparentní a rychlé řešení

To ukázal i podobný pokus se slovenským ptačím názvoslovím. Názory jsou natolik různorodé, že vyhovět všem je zkrátka nemožné. Je to vidět např. na názvosloví papoušků, kde se neshodla ani pětičlenná komise na jediném řádu, natož aby se sjednotila celá ornitologická, ptáčkařská a chovatelská komunita na veškeré globální avifauně.

Pro ilustraci uvádím několik příkladů různorodosti názorů. Prof. Z. Hubálek už mnoho let marně usiluje o corrigendum názvu moudivláček na moudiváček, o což se snažili už v r. 1949 František Balát a Karel Hudec(17). S takovou opravou překlepu v jedné e-mailové diskuzi dokonce nevylučoval souhlas ani jinak velmi přísný kritik změn v názvosloví M. Vavřík. Komise jindy obviňovaná z přílišných inovací se však tentokrát zachovala konzervativně a změnu nedoporučila, opírajíc se informaci v Klůzově knize(2).

Topi Pigulovi se nelíbí proměna lindušky zelené v olivovou, protože olivy přece bývají i černé(18). Je vidět, že asi nikdy nečetl podrobné popisy zbarvení ptáků, kde olivové zbarvení patří k těm nejčastějším a spousta ptáků je podle něj pojmenovaná i ve vědeckém a anglickém názvosloví (např. Vireo olivaceus, Phylloscopus olivaceus, Olivaceous Flycatcher, Olive-backed Woodcreeper atd.).

Mému kamarádovi, profesoru zoologie, se zase nelíbí název štidlák a rovněž mu vadí, že byl český název pilan změněn už v „goslerovském“ názvosloví (a možná ještě dříve) na mezinárodní název momot. Přitom název štidlák není žádný nový vynález, objevuje se stejně jako pilan už v Brehmově Životě zvířat z r. 1928(19). L. Harmáčkové, která léta pracovala s australskými ptáky, vadí název kystráček a preferuje (stejně jako já) medosavky. Ve zmíněném Brehmovi je po něm ovšem česky pojmenovaná celá čeleď Meliphagidae jakož i všichni tam uvedení její zástupci. Divně znějící kystráček byl kromě zohlednění stability prozatím zachován i kvůli diverzifikaci v rámci druhově velmi početné čeledi, kdy bývá problém najít potřebný počet použitelných druhových názvů při zachování jediného rodového jména. Z těchto nahodile vybraných příkladů je patrné, že ač v posledních třech případech byla v SČNPS (2003) respektována stabilita v intencích T. Grima, přesto ve dvou z nich se to někomu nelíbí a v jednom případě byl původní název změněn už před nejméně 30 lety.

Když jsem vzpomenul, že ani názvosloví z r. 2003 svého času neuniklo kritice, pak se mi vybavuje jedna příhoda. Tehdy mě vyhledal jistý mladý nadějný ornitolog a upozornil mě, že v příslušné knize našel řadu nesrovnalostí. Jednak se mu pranic nelíbila ptačí jména vypůjčená z církevní hierarchie jako papežík, kněžík, prelátek a biskoupek, ale hlavně kritizoval fakt, že totožná rodová jména se občas objeví ve dvou čeledích – jednalo se o kardinály, kteří se kromě čeledi kardinálovitých ocitli i v čeledi strnadovitých. A dále se mu pochopitelně nelíbilo, že Fulica leucoptera se jmenuje lyska jihoafrická, ačkoli se vyskytuje pouze v Jižní Americe. Uznal jsem, že má pravdu, umínil jsem si, že v co nejkratší době tyto nedostatky odstraníme a s M. Čapkem jsme si „zapsali za uši“ zásadu neopakovat rody ve více čeledích a potřebu dbát na věcnou správnost a libozvučnost ptačích jmen. Teď už jsme poučeni, že jsme to poněkud přehnali.

Podobný chaos vznikl přejmenováním pardála obláčkového na levharta obláčkového, údajně proto, že se pardál prokazatelně nevžil.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Singr / Ekolist.cz

Jak už bylo řečeno, bohužel jsme si na nové a opravené názvosloví nedokázali udělat čas skoro 20 let a teprve „hochštapler“ V. Čížek nás k tomu přiměl. A abych nezapomněl – onen mladý ornitolog se jmenoval Tomáš Grim. Ten v článku z r. 2004(8) už připouští pouze změny úplných věcných nesmyslů, jako je zmíněná lyska. Poté prozřel i pokud jde o pravidlo ohledně 1 rodu ve více čeledích, obrátil o 180 stupňů a nyní rozjel mohutnou ofenzívu proti komisi zosobněné M. Čapkem kvůli tomu, že se řídila jeho tehdejšími radami a předem si neověřila, jaký názor on zastává právě teď. Oceňuji, že radikální změnu svého názoru sám přiznává (ovšem až koncem r. 2023) v úvodním příspěvku svého tažení na stránkách Ekolistu (4), přičemž komise tento obrat ke své škodě a pozdější zhoubě dříve nezaznamenala.

Ještě k požadavku uplatňovat na stabilitu českého názvosloví téměř stejně přísná kritéria jako u vědeckého názvosloví. S tím nemohu souhlasit, byť uznávám, že stabilita národního názvosloví je výhodnou berličkou, o kterou se lze opřít při snaze orientovat se v dnešním chaosu, kdy se totálně mění i rádoby stabilní vědecké názvy, i když ze zcela jiných důvodů než jsou zapovězené opravy omylů. Ale tuto funkci může plnit angličtina - když už někdo vyrazí za ptáky do exotických dálav, stejně bude závislý na anglických názvech a ty české mu tam mnoho nepomohou.

Národní názvosloví je určeno nikoli vědcům, ale především má sloužit nejširší laické veřejnosti a jeho správnost a výstižnost je vysoce žádoucí. Když např. běžný divák v televizním dokumentárním filmu uvidí hulmana rudolícího a na jeho černém obličeji nenajde ani stopu po rudé barvě, pomyslí si v lepším případě, že ho pojmenoval někdo barvoslepý a v tom horším, že to byl nějaký tupoun, řečeno slovníkem O. Prosického. Sice kdybychom hulmana drželi v ruce a zblízka bedlivě pátrali v té černi jeho obličeje po nějakém odstínu červené, možná bychom tam zahlédli slabý náznak fialové, ale rozhodně ne rudé barvy. Český název se totiž zjevně vytvořil podle angličtiny, kde se jmenuje „Purple-faced Langur“, ovšem u Angličanů purpurová barva odpovídá naší fialové, nikoli rudé a v detailním popisu zbarvení se dočteme, že jeho tvář vlastně není „purple“, ale jen „purplish-black“, čili nafialověle černá. Uvedl jsem schválně příklad savce, protože s ptáky se na rozdíl od savců, plazů a žraloků v televizi příliš často nesetkáme a pokud ano, stejně tam bývají mnohdy pojmenováni úplně chybně nebo vůbec.

Myslím, že národní názvosloví má především nést informaci, která o daném druhu něco podstatného vypovídá, nějak jej charakterizuje, v ideálním případě co nejjednoznačněji. Často to nejde, ale je dobré, když uživatel z názvu aspoň pozná, na kterém kontinentu či ostrově to které zvíře žije, jaké je jeho typické prostředí nebo hlavní potrava. Výhodou z hlediska snazšího zapamatování je, když se český název blíží vědeckému nebo anglickému, pokud nejsou zavádějící.

Stížnost T. Grima(4) na NK ČSO obsahuje čistě účelové, až absurdní pseudoargumenty. Popírá jimi některé základní archetypy a vyvracet je, to je asi stejně marné jako polemizovat s někým, kdo je skálopevně přesvědčen, že voda je suchá, sníh zelený a 2 + 2 = 5 a nikoli čtyři. Popírá možnost názvem vystihnout vzhled ptáka nebo jeho typický biotop, protože mohou existovat výjimky. Jistěže existují, ale něco z toho může být to hlavní a typické. „Náš“ kos podle něj není černý, protože samice a mláďata jsou hnědá. Odkazem na současný módní trend („genderová korektnost“) účelově zpochybnil odvěký úzus, že se názvy vycházející ze zbarvení řídí vzhledem samce ve svatebním šatě, nikoli zbarvením samic a mláďat. Sugestivně připomíná, že čeká, až mu někdo najde jedno jediné druhové jméno, které nepůjde nahradit lepším, a této výzvě souhlasně přikyvuje i M. Vavřík(7a).

Přečtěte si také |

Tomáš Grim: Jak se neutopit v bouřlivých vodách českého ptačího názvosloví?

Samozřejmě není problém takových jmen najít celou řadu, ačkoli je velmi subjektivní, co kdo bude pokládat za lepší a podle jakých kritérií. Je taky potřeba vzít v potaz, že výběr bývá výrazně zúžen tím, že zejména u druhově početných skupin některá vhodná jména už byla použita u jiných druhů. Uvádím jen pár příkladů, kde se možná občas najde stejně výstižné, ale nikoli lepší jméno: např. pro T. Grima tak nepřijatelný strnad tajgový, datel černý, dále třeba orel andský, orel bělohlavý nebo kasuár přílbový. Jestliže podle něj neexistuje nic, co by bylo nejlepší, k čemu pak asi slouží různé soutěže (třeba fotografické, kterých se on sám často úspěšně účastní), všelijaké ankety (o nejlepší filmy apod.), udílení Oscarů nebo Nobelových cen či volby Miss. Tam se vždy se najde někdo nebo něco pokládané za nejlepší, i když je výběr subjektivní a často i nespravedlivý. Nicméně ať už dopadne jakkoli, skoro vždy se ozvou nějaké kritické hlasy.

Názvy ptáků se odedávna měnily a mění se pořád, stejně jako není neměnný a stabilní svět kolem nás. Pokud by se tak nedělo, měli bychom tu dodnes strnada pištěka neboli propásku místo strnada lučního (Brehm 1928)(19). A jestliže se má podle T. Grima názvosloví opravdu vracet k imaginárnímu „původnímu stavu“4, pak by z něj strnad luční asi měl zmizet.

Jak členové NK ČSO už ve své odpovědi na kritiku v Ekolistu konkrétně doložili, údajně neměnné anglické názvosloví má u některých druhů spoustu synonym a neustále se upravuje. I konzervativní anglická nomenklatura poměrně nedávno zohlednila přeřazení dosavadní strakule tibetské (Pseudopodoces humilis) z čeledi krkavcovitých mezi sýkory a změnila její název z Ground Jay (a spousty dalších synonym včetně Ground Chough a Groundpecker) na Ground-tit, tj. ze „zemní sojky“ na „zemní sýkoru“. Podobně prošel „změnou identity“ např. i druh Madanga ruficollis z ostrova Buru v Indonésii, a sice z kruhoočka rezavokrkého, anglicky Rufous-throated Dark-eye nebo též Rufous-throated White-eye na lindušku, nyní „anglicky“ Madanga (Anthus ruficollis). NK ČSO ji nestihla přejmenovat, takže zřejmě už navždy zůstane kruhoočkem, neb T. Grim na rozdíl od „konzervativních“ anglosaských autorit nyní zastává zásadu, že „není žádný důvod měnit rodový název jen proto, že rod je přeřazen do jiné čeledi“4. Je zkrátka mnohem papežštější než papež.

Nedávno jsem po 26 letech zopakoval návštěvu Kostariky a nestačil jsem se divit, kolik druhů ptáků za tu dobu změnilo jména. Sice se většinou měnily právě ty „stabilní“ vědecké názvy, ale občas i názvy anglické. V mém starém atlasu Stilese a Skutche z r. 1989 20) má všech 5 tam žijících drozdů z r. Turdus anglický rodový název robin, tj. červenka. V databázi eBird je dnes už najdeme pod správným anglickým rodovým názvem thrush, ovšem s výjimkou v USA žijícího T. migratorius, kde se Američané evidentně nemohou s tradičním zavádějícím názvem rozloučit. Někdy dokonce došlo ke kompletní změně vědeckého i anglického názvu – např. Phalacrocorax olivaceus (anglicky Olivaceous Cormorant) je dnes Nannopterum brasilianum (Neotropic Cormorant). Kdo používá databázi eBird, mohl si všimnout, jak se autoři úvodní charakteristiky druhu pokaždé zaradují, když občas některý anglický název „sedí“ a neopomenou tento vzácný úkaz pochválit – „well-named!“

Velký názvoslovný chaos panuje např. ve španělštině, kde v různých zemích Latinské Ameriky používají zcela rozdílná jména ptáků. Např. kormorán je v Kostarice „pato chancho“, tj. česky „kachna – prase“, kdežto ve Venezuele je to „cotúa“ a v nám nejbližší kastilské španělštině je to Cormorán. Mezi savci asi vévodí medvídkovitá šelma kynkažu, který má kolem 15 různých španělských jmen, odvozených od opice, kuny, medvěda a dokonce psa.

Přečtěte si také |

Přejmenovali nám skokana zeleného! A co na to myšice Járy Cimrmana a střevlík Adolfa Hitlera?

Zdánlivě stabilní zoologické vědecké názvosloví se paradoxně mění daleko víc než národní, i když z jiných důvodů. Někteří kritikové naříkají, že se přece nebudou učit nějaké nové názvy, když je stálo tolik námahy zapamatovat si ty staré. Vzpomínám si, že od mého mládí např. candát obecný vystřídal hned 3 vědecké rodové názvy (Lucioperca lucioperca, Stizostedion lucioperca a Sander lucioperca) a pstruh duhový změnil název kompletně ze Salmo gairdneri na Oncorhynchus mykiss.

Totéž se děje v botanice. Např. tropický strom Manilkara zapota, česky(!) manilkara zapota (BioLib), zapota obecná (Botany.cz) neboli sapodila či sapodilovník obecný má sice jen několik českých, zato však dokonce 53 vědeckých („latinských“) synonym! Často najdeme úplně jiné botanické názvy v databázi BioLib a Botany.cz. Např. rod Lantana má v BioLibu český název libora, kdežto v Botany.cz je to lantána. Rod Acacia je v BioLibu akácie, ale v Botany.cz kapinice. Orchis anthropophorum je podle BioLibu aceras podivný, ale v Botany.cz je to vstavač bezostrožka. Swietenia macrophylla je v BioLibu svietenie, zatímco v Botany.cz je to mahagon, kdežto Mareček (2001) ji nazývá pryskoň!

Paralelní existence více českých názvosloví u rostlin i prapodivně znějící názvy ryb (např. střapečkovec divnoskvrnný, dráčátko špičatohlavé)(21) zřejmě procházejí bez jakéhokoli rozruchu, kdežto podobné věci u ptáků vyvolávají obrovské rozhořčení. Jak vidno, údajný názvoslovný chaos v ornitologii i prazvláštní ptačí názvy jako louče, papučka, luňoch nebo kobčík zvedající teď ptáčkaře ze židle mají vážnou konkurenci i mezi rostlinami a rybami a zdá se, že se dá žít i s dvojím alternativním názvoslovím.

Přejmenování dvou veřejnosti naprosto neznámých druhů, které nedávno náhodou zcela výjimečně zalétly na naše území, spustilo lavinu, po které nezůstal kámen na kameni. Roli bezprostředního spouštěče celého tažení zřejmě sehrál buřňáček Oceanites oceanicus, který se k nám nedávno zatoulal a T. Grim si povšiml, že změnil v buřníčka, což jej nadmíru rozhořčilo. Dorazil to pak ještě strnad rolní přejmenovaný na strnada tajgového. Za buřníčka osobně nemohu, příčinou byla snaha vyhovět již několikrát zmíněné nešťastné zásadě – po jeho přesunu z čeledi buřňáčkovitých do nově vzniklé čeledi vyvstala potřeba ji nějak česky pojmenovat a tato nepatrná změna o jediné písmeno se jevila jako nejpřijatelnější. U strnada přiznávám, že jsem ho řečeno slovníkem T. Grima „uklohnil potajmu ve své kuchyni“.

Ač jsme slíbili, že nebudeme zasahovat do jmen příslušníků naší fauny, pokusil jsem se v tomto případě o výjimku, protože šlo o druh jen 3x zastižený na našem území. Naneštěstí pro mě u toho byl naposledy přítomen právě T. Grim a tato podle něj „nikým nežádaná a zcela nepotřebná změna“ se ho jak vidno velmi bolestně dotkla. Nicméně pro toto přejmenování existuje zásadní precedens a téměř přesná analogie, což T. Grim a jemu souhlasně přikyvující L. Harmáčková zjevně nezaregistrovali. Modrušce lesní (Tarsiger cyanurus), která je u nás obdobně vzácným zatoulancem jako výše zmíněný strnad, NK ČSO v zájmu stability ponechala v názvosloví z r. 2003 beze změny její dosavadní jméno.

Modruška tajgová, dříve lesní.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | 57Andrew / Flickr

Následně, už po vydání příslušné knihy, ji Faunistická komise ČSO zařadila mezi 8 nebo 10 druhů, s jejichž názvy nesouhlasila a změnila je. Od té doby už je to modruška tajgová. Mně se tento název samozřejmě líbí víc než původní verze, protože zúžil všezahrnující pojem les přímo na onen typ lesa, na který je vázaná. Podle kritérií T. Grima se tím ovšem FK ČSO tehdy dopustila naprosto nepřípustného a navíc zbytečného vylepšování a nejspíše tak ohrozila stabilitu našeho národního názvosloví. Bylo to však velkoryse přehlédnuto, zatímco téměř identický případ proměny strnada rolního v tajgového odpustit nelze a musí se bezodkladně a okamžitě stát opět strnadem rolním. Přitom nesmyslný a totálně zavádějící název tohoto strnada někdy před více než 100 lety evidentně vznikl chybným překladem „latinského“ jména Emberiza rustica, kde „rusticus“ ovšem vůbec neznamená pole, resp. postaru role. Rustikální znamená venkovský, selský, lidový nebo až obhroublý. Uvedený strnad je přitom stejně jako modruška vázaný na prostředí tajgy a na poli se může objevit jedině na tahu nebo v zimovišti kdesi daleko od našeho území. Tuto nápravu naprosto nesmyslného názvu T. Grim evidentně paradoxně pokládá za daleko větší hřích než dodatečně faunistickou komisí provedenou úpravu u modrušky, kde šlo opravdu jen o jím tolik zavrhované „vylepšování“.

S radikálními názory T. Grima se v tomto ztotožňuje i L. Harmáčková, která míní, že není žádný důvod měnit scestné české názvy vzniklé omylem nebo záměnou prostředí(9). Ale cožpak není naprosto absurdní požadavek, aby se musel uchovávat třeba název „velehorský“ u druhu žijícího pouze v nížinách? Mimochodem faunistická komise tehdy také kromě modrušky a dalších druhů omylem změnila správný český název dropa obojkového (Chlamydotis macqueenii) na chybné jméno drop hřívnatý, patřící druhu Ch. undulata, který u nás nebyl zastižen.

Dále se přiznávám i k autorství druhého názvu budícího emoce. Název chaluha pomořanská vznikl zkomolením původního vědeckého názvu Stercorarius pomatorhinus, což souvisí s utvářením jejích nozder a nikoli historickým územím Pomořansko, kde se asi nikdy nevyskytla. Naivně jsem se domníval, že se tolik nestane, když z něj vynechám pouhá 2 písmena tak, aby se příliš nelišil od toho, na který byli nostalgicky založení ornitologové zvyklí. Zmýlil jsem se, ale je zajímavé, že teriologická komunita je k podobným změnám mnohem více tolerantní. Když M. Anděra v r. 1999(11) změnil dosavadní vžitý (a správný) název chocholatky schovávavé(12) na chocholatku schovávanou (doufám, že šlo jen o překlep), zřejmě to bylo všem úplně jedno a tento omyl se zřejmě natrvalo usadil v BioLibu i Wikipedii. Šlo sice jen o jediné písmeno, ale původně výstižný název tím dostal zcela jiný smysl nebo spíše totální nesmysl, protože se schovává sama a neschovává ji někdo jiný. To pouze na ukázku, že nikoli pouze ptáci resp. ornitologové se stávají obětí měničů názvosloví.

Z uvedeného je doufám aspoň některým kritikům jasné, že vrátit se k SČNPS (2003) v nezměněné podobě se všemi četnými nedostatky by bylo velkou chybou, s „goslerovským“ názvoslovím (1994) by to bylo ještě mnohem horší a případná ještě starší názvosloví zahrnují jen zlomek světové avifauny. Mnohem rozumnější by bylo dnes tak pranýřované nové názvosloví do budoucna využít jako základ a odstranit z něj jen výstřelky budící všeobecný nesouhlas, a to zejména u „citlivých“ skupin jako jsou třeba papoušci.

Přečtěte si také |

Australané chtějí přejmenovat vymírající savce. Možná by jim hezká jména pomohla přežít

Sporadické změny v názvech převážné většiny z oněch 11 tisíc druhů ptáků světa většina našich ptáčkařů ani nezaregistruje a nebudou jí vadit, protože nemají ambice, čas ani peníze na to, aby za nimi putovali do nejvzdálenějších koutů světa. Snad by bylo řešením inspirovat se situací z doby před 20 lety a až opadnou současné rozvířené emoce, ustanovit novou komisi s lichým počtem členů a nad ní dozor třeba dvou seriózních odborníků, kteří by hlídali dodržování předem přesně definovaných pravidel a bránili případným excesům. Pokud by i tento kontrolní mechanismus selhal, měl by výbor ČSO možnost zasáhnout a změnit kontroverzní názvy. T. Grim uvažoval o členech FK ČSO, ovšem dnes většina z nich jsou spíše odborníci na avifaunu Evropy a snad i západního Palearktu, zatímco znalců globální avifauny je u nás jako šafránu a někteří z nich už bohužel byli kritiky v nynější kauze zdiskreditováni. Práce v komisi je ovšem velice nevděčná, samozřejmě nehonorovaná a její příslušníci musí počítat s kritikou, ať udělají cokoli.

Nedělám si iluze, že tímto přípisem něčeho dosáhnu u zapřisáhlých kritiků, protože vřava kolem názvosloví se posunula do roviny zjitřených emocí a osobních útoků. Ale snad se najdou lidé dostatečně střízliví na to, aby si o celé věci udělali vlastní názor na základě prezentovaných skutečností. To je konečně vidět i na různých seriózních ohlasech, z nichž některé jsou dokonce od botaniků, nikoli od ptáčkařů.

Přečtěte si také |

Ornitologové v USA přejmenují desítky druhů ptáků, aby předešli kontroverzím

Co říci závěrem? Snad tolik, že je dobré si uvědomit, že na tomto světě bohužel není stabilní a věčné vůbec nic, leda snad smrt, vše se neustále mění a plyne neboli „panta rhei“, jak věděli už starořečtí filozofové dávno před začátkem našeho letopočtu. A že celý tento příběh symbolicky připomíná báseň Maxima Gorkého Píseň o Bouřňákovi (v originálu, který jsme kdysi četli v hodinách ruštiny na gymnáziu, je ovšem burevěstnik, což je buřňák). Stejně jako v oné básni buřňák prohánějící se nad rozbouřeným mořem věstí příchod revoluce, i tento příběh ptačího názvosloví začal nenápadně příletem buřňáčka proměněného v buřníčka a končí podobně jako pohroma, kterou v Rusku ohlašovala Gorkého báseň. Pro většinu české veřejnosti zvyklé nyní na kauzy onačejšího kalibru to však zřejmě bude jen bouře ve sklenici vody.