Umělý sníh nás utvrzuje v představě, že s klimatem je všechno v pořádku

Voda je v zimě překvapivě nedostatkovým zbožím, které musí být k zasněžování svahů čerpáno ze stabilního povrchového zdroje. V horské krajině se tak vytváří nebezpečný sezónní deficit vláhy, byť účet za něj splácí příroda až v horkém létě

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Majitelé ski-resortů, provozovatelé sjezdovek a lanovek, kteří jsou na sněhu ekonomicky závislí, si teď musí všemožně vypomáhat. Typicky umělým zasněžováním.

Přečtěte si také |

Pravá sněhová vločka a umělý sníh se od sebe zásadně liší. A to má vliv i na tání sněhu a odtok vody, říká Michal Jeníček

Své o tom ví například ve Švýcarsku. Lyžařský resort Zermatt Bergbahnen je pro místní obyvatele i větší část Evropy synonymem pohodové zimní dovolené. Báječného lyžování, sáňkování a bobování, dovádění v závějích sněhu. První bílá nadílka se tu obvykle přihlásila v polovině listopadu a do začátku prosince tu měli sněhu víc než dost. Posledních 20 let se už na to ale nedá úplně spoléhat, počasí tu umí být dost nepředvídatelné. Turisté a milovníci lyžování, kteří tu v sezóně umí utratit v přepočtu 1,6 miliardy českých korun za měsíc, se ale nechtějí dívat na blátivé stráně. Těžko jim vysvětlit, že celkový úhrn sněhu ve švýcarských Alpách je nyní o 40 % nižší než v minulém století. A proto se tu uměle zasněžuje. Zermatt má od roku 2002 jeden z nejobsáhlejších arzenálů umělých zasněžovačů v celé Evropě.

Pořádně žíznivá zábava

O zachování iluze věčně bílé zimy se tu stará 1200 sněžných děl pořízených za víc než 100 milionů dolarů. Mají tu i unikátní Snowmaker, třicetitunovou velkokapacitní mašinu, která vyrobí 1900 tun sněhu každý den sezóny. Háček je v tom, že abyste na jednom hektaru sjezdovky vytvořili čerstvý třiceticentimetrový prašan, budete mimo jiné potřebovat 2 223 900 litrů vody, jen k nakrmení tohoto super-stroje. Je tu pochopitelně oněch 1200 menších děl, které ale nejsou o nic méně žíznivé a v sezóně jedou každý den.

Vypadá to jako obyčejný sníh, ale není to pravý sníh. Je to jen jeho imitace.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Voda je přitom v zimě překvapivě nedostatkovým zbožím, které musí být k zasněžování svahů čerpáno ze stabilního povrchového zdroje. V horské krajině se tak vytváří nebezpečný sezónní deficit vláhy, byť účet za něj splácí příroda až v horkém létě, když už jsou lyžaři dávno pryč. Problémy se suchem ale mohou nastat už na jaře, protože umělý sníh taje o 2-3 týdny později. Pravděpodobně kvůli své ledovitější konzistenci.

S tím se pojí i jeho nepříjemná funkční vlastnost. Umělý sníh má nižší tření, víc to po něm klouže. Můžete si tedy užít pekelnou jízdu divokým šusem, ale pozor na brždění. Umělý sníh se chová jinak, a po pádu je tvrdý jako beton. Že jízda po umělém sněhu v ničem nepřipomíná klasiku nasněženou z nebe, ostatně zmiňují i sami vrcholoví sportovci. Kteří opatrně připouští, že nynější časové rekordy ve sjezdu a slalomu mají nejspíš jen pramálo společného s k dokonalosti vypilovanou dovedností, jako spíše s odlišnými vlastnostmi sněhového podkladu, na němž to prostě letí rychleji. Určitou komplikaci vidí i v tom, že většina sjezdovek světa je designována svým profilem, zatáčkami a průběhem tratě na obyčejný sníh, a ten uměle dotovaný neúměrně zvyšuje rizika sjezdu. Vypadá to jako obyčejný sníh, ale není to pravý sníh. Je to jen jeho imitace.

Přečtěte si také |

Technický sníh: čistá voda, nebo chemický koktejl?

Napodobenina, která je dnes vlastní z 60 % všech sjezdovek světa. Ve Státech se z 88 % lyžuje jen na umělém sněhu, v Itálii z 87 %, v Rakousku ze 70 %, ve Španělsku z 60 % a ve Švýcarsku ze 49 %.

Trvalý hluk i proměnlivá efektivita provozu

Čerpaná povrchová voda pro sněhová děla je bohatá na minerály, po roztátí sněhu funguje trochu jako hnojivo. A nejrůznější přípravky a aditiva, usnadňující dělům sněhotvorbu, pak silně degradují půdu nejen kolem sjezdovek. Voda se ale musí k dělům nějak dostat, a tak ve skrytu podél sjezdovek vznikají v průsecích potrubní systémy. Roury s padesáticentimetrovým průměrem, lemující v diskrétním odstupu lanové dráhy, rozhodně nevypadají jako dílo přírody. V zimě jsou sice k přehlédnutí, ale až sejde sníh, jsou jako pěst na oko. Je tu samozřejmě i provozní hluk, ne nadarmo se strojům na sníh říká děla. Kravál o síle 60-80 decibelů tak vytrvale rozbíjí tichou kulisu zimní divočiny. Že takové procesně umělé zasněžování musí být také dost náročné na energii?

Přečtěte si také |

Ta zima je taková – divná…

Průměrná spotřeba energie na výrobu jednoho kubíku sněhu může být 0,6 kWh, ale také klidně 2,5 kWh. A v extrému třeba 14 kWh. Záleží na počasí. Když jsou teploty pod nulou a současně je nižší vzdušná vlhkost, dá se provoz sněhových děl považovat za vcelku efektivní. S narůstající teplotou a zvyšující se vzdušnou vlhkostí to je ale horší. Sněhová děla se ale používají právě proto, že podmínky podnebí příhodné nejsou. Tedy na hranicí 2,5 °C v plusu, kdy už je ekonomika provozu sněhotvorby hodná zpochybnění. A často až do limitu 6 °C, kdy už nedává smysl vůbec.

Provozovatelé sjezdovek a lanovek investovali do pořízení sněžných děl a navázané infrastruktury ve francouzských Alpách 60 milionů dolarů, v celém Švýcarsku 451 milionů a v Rakousku miliardu dolarů.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Zhoubná spirála závislosti

Ekonomika provozu sněhových děl je ale celkově dost zapeklitou oblastí. Majitelé ski-resortů, provozovatelé sjezdovek a lanovek totiž investovali do pořízení sněžných děl a navázané infrastruktury miliony. Přesněji, ve francouzských Alpách investovali do této technologie 60 milionů dolarů, v celém Švýcarsku 451 milionů a v Rakousku miliardu dolarů. A pochopitelně chtějí, aby se jejich investice zaplatila a vrátila se ziskem nazpět. Provoz a údržba zasněžování není zadarmo. Jenže čím jsou zimy slabší a příchod sněhu nevyzpytatelnější, tím smysluplněji se pořízení dalších sněhových děl z provozního hlediska jeví. Jenže právě tím se utužuje nebezpečný kruh závislosti. Nesněží přirozeně, a proto zasněžujete uměle. A čím méně sněží, tím více děl k umělému zasněžování potřebujete, a tím více umělý sníh potřebujete, aby se vám ta bílá nádhera zaplatila.

Přečtěte si také |

Před olympijskými hrámi v Pekingu rostou obavy z ekologických dopadů umělého sněhu

Není v tom ani náznak udržitelnosti, jen známka setrvalé spotřeby hnané hladovou ekonomikou. Provozovatelé zimních středisek ve Švýcarsku se sice pyšní tím, že 60 % jejich spotřeby energií k zasněžování dotují ze solárních farem, Norové zasněžují díky vodním elektrárnám 100 % čistou elektřinou a Italové kompenzují svou bilanci výsadbou nových stromů. Ale ta energie (a voda) by nejspíš mohly být využity naprosto jinak. Ne k vytváření nákladné iluze zimní pohody a uměle klouzavého sněhu. Klimatické změny jsou nejspíš tím důvodem, proč ze sjezdovek mizí sníh. Ale tuhle souvislost si těžko můžeme uvědomit, když zůstanou sjezdovky stále bílé, byť uměle zasněžené. Lyžování se sice zrodilo z nezbytnosti transportu silně zasněženým terénem, ale princip umělé sněhotvorby vychází jen z nutnosti udržení sezónní lidské zábavy. A tahle zábava prostě nikoho nevyjde lacino.