Jak hodnotit letošní klimatickou konferenci OSN v Glasgow? To značně závisí na očekáváních, která jste do summitu vkládali. Pokud někdo čekal skokový posun světa na bezpečnou cestu k oteplení o maximálně 1,5 °C oproti předindustriální době, bude zklamán. Ani na summit COP26, prezentovaný jako “poslední šance pro záchranu světa”, totiž jednotlivé země světa nezvládly přivézt dostatečně ambiciózní klimatické závazky. Výsledkem Glasgow je proto svět mířící k oteplení o 2,4 °C. Kde chybí řešení, přišly alespoň nové přísliby. Naději má představovat především “domácí úkol”, který si země světa z Glasgow odvezly, a to předložit dostatečně ambiciózní cíle alespoň do příště. S rychle se krátícím časem bychom ale potřebovali už něco mnohem hmatatelnějšího.

Nejdůležitější zákony na ochranu životního prostředí v moderní podobě vznikly v ČR v 90. letech 20. století. V případě stavebních záměrů, které se dotýkají životního prostředí a které v územních a stavebních řízeních povolují stavební úřady, vytvořily ve své době jednoduchý model právní ochrany. Ten spočívá v tom, že stavební úřad musí před vydáním svého rozhodnutí dostat od dotčeného orgánu životního prostředí podkladový „papír“. Ten má dva významy. Jednak v něm dotčený orgán posuzuje přípustnost a dopady budoucí stavby na různé složky životního prostředí podle zvláštních zákonů, například na zemědělskou nebo lesní půdu, vodní poměry, ovzduší, stromy, krajinu nebo chráněné druhy rostlin či živočichů. Jednak je pro stavební úřad závazný.

Právě jsem se vrátila z Glasgow. Na klimatické summity jezdím každoročně už deset let prezentovat důkazy o bezpečnosti a účinnosti zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS). Tato technologie zahrnuje zachytávání CO2 z velkých průmyslových závodů a elektráren, cementáren, železáren či oceláren, jeho transport do vhodného geologického úložiště a vstřikování hluboko pod zem (přes 800 metrů) pro permanentní uložení na tisíce až statisíce let.

Odpalování a výbuchy tzv. zábavní pyrotechniky nabraly ohromných objemů od 90. let. Pro potěšení dětí a dospělých zabíjejí a zraňují zvířata, poškozují zdraví lidí a zvířat, jedovatými látkami znečišťují životní prostředí. Navzdory nepřímým zákazům této tzv. zábavní pyrotechniky v mnoha zákonech a skutečnosti, že se jedná o výtržnost, jsme týden co týden po celý rok poškozováni výbuchy, hlukem a znečištěním z odpalů, které provádějí škoditelé. Odpaly opět vzrostly po ukončení kovidové karantény.

Na seznamu vyšel poměrně rozsáhlý rozhovor s budoucím ministrem průmyslu a obchodu Věslavem Michalíkem. V něm se plně potvrzuje, že budoucí koalice nemá energetiku a energetickou koncepci připravenou a prodiskutovanou. Teprve nyní si ji začne ujasňovat. Znamená to tedy další dramatické zdržení v řešení energetické problematiky. Ve svých dřívějších vystoupeních budoucí ministr vyjadřoval jasně názor, že nové velké jaderné bloky nepotřebujeme, a tento svůj názor změnil až pod dojmem letošního podzimu. I když toto poučení zatím asi nebylo dost razantní.

Od roku 2014 bylo v České republice díky evropským fondům, konkrétně Operačnímu programu Životní prostředí (OPŽP), zrenovováno více než 3 tisíce škol, školek, nemocnic nebo úřadů. Oceňujeme proto, že Ministerstvo životního prostředí po téměř tři čtvrtě roce znovu otevře výzvu pro obce a města, které chtějí energeticky úsporně renovovat své budovy.

Už několik týdnů hýbe veřejným míněním, přinejmenším v okolních obcích a v kruzích milovníků historie, projekt „Akropole Závist – Zpřítomnění“. Stručně řečeno, jde (mimo jiné) o to, že se na akropoli významného keltského hradiště mají dnes zakryté vykopávky „zviditelnit“ prostřednictvím rozsáhlé zpevněné plochy (mlat + beton) s pestrobarevnými geometrickými obrazci (podrobně popsáno například zde). Argumentace odpůrců tohoto projektu je vesměs vedena jednak z pozic narušení národní kulturní památky, potažmo pro leckoho významného spirituálního místa, jednak z pozic rekreačního využití tohoto prostoru (viz například petice proti záměru). Překvapivě je pomíjen další významný aspekt, že totiž celá Závist včetně akropole je součástí evropsky významné lokality Břežanské údolí, tedy celoevropsky chráněného území s poměrně přísnými pravidly pro jakékoli zásahy do něj.

Čím dál aktuálnějším tématem, kterým se zabývají odborníci, podnikatelé i veřejná správa, je blížící se proměna ekonomiky a energetiky.

Spousta lidí si probíhající klimatickou krizi uvědomuje a čím dál nervózněji vyhlíží, kdy už ji konečně někdo vyřeší. To řešení je podle mnoha lidí totiž technický problém. Dříve nebo později přijde nějaký vědec, chemik nebo fyzik, se svým úžasným objevem – klimatickým řešítkem. Vynález bude plnit titulky světových deníků tak dva týdny, vlády všech zemí budou houfně objednávat řešítka a jeho autor na tom pohádkově zbohatne, při předávání Nobelovy ceny poděkuje své rodině a akademii za podporu a připomene podfinancování vědy. Státy budou dotovat pořízení řešítek do každého podniku a jednou snad i v naší obci pán v montérkách nainstaluje místní řešítko a my si řekneme: „Uff, teď už je to dobré. Klimatická krize je zažehnána a my můžeme žít zase jako dřív.“

Na Branickém náměstí v Praze jsme v posledních dnech svědky využití technologie, která zažívá v posledních letech nebývalý rozmach. Pro zlepšování stanovišť stromů, podporu retence, eliminace zhutnění, následků stavební činnosti, umístění stavebních konstrukcí či kufrů cest se v poslední dekádě začíná používat stlačeného vzduchu pro odhalení kořenů stromů.