Ve všech ohledech nestandardní příprava vládního návrhu nového stavebního zákona se zapíše do dějin legislativy tučným písmem. Čeká nás totiž i hodně nestandardní projednání v Poslanecké sněmovně. Jde přitom o klíčový zákon, který v době klimatické krize a přicházející hospodářské krize ovlivní život každého z nás.

Byla doba, kdy Češi jásali, že se “vláda věcí lidu” k lidu navrátila, leč byla také doba, kdy sousloví věci veřejné bylo silně spojeno s podivným podnikatelským projektem Víta Bárty a s jeho neslavným působením nejen v Poslanecké sněmovně, ale také ve vládě České republiky. Přesto jsme již před více jak dvaceti lety, tedy dávno před našim vstupem do Evropské unie, udělali významný krok k lepšímu informování občanů a k jejich zapojení do rozhodování o otázkách ochrany životního prostředí a lidského zdraví. Jako stát jsme dobrovolně přistoupili k „Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí”, která bývá zkráceně označována jako „Aarhuská úmluva”. Z právního hlediska se Česká republika rozhodla stát stranou (členem) mnohostranné mezinárodní smlouvy, přičemž je důležité zmínit, že podle české Ústavy mají ratifikované mezinárodní smlouvy v případě konfliktu s českým zákonem přednost.

Firma DEZA zveřejnila 16.10. 2020 na svém webu text „Reakce na polemiku doc. Marka Petřivalského“ (zdroj: Reakce na polemiku doc. Marka Petřivalského), ve kterém se podepsané „vedení společnosti“ vyjadřuje k mým článkům věnovaným kyanidové otravě řeky Bečvy,  zveřejněným na diskuzním fóru DŽurnál. Stanovisko vedení společnosti DEZA vychází z dojmu, že jsem měl chtít „natolik vidět Dezu jako viníka otravy ryb v Bečvě“, že jsem si dal „hodně práce, aby vymyslel spoustu teoretických argumentů“. Jako autora článků mě jistě potěšilo, že vedení firmy DEZA mým „teoretické argumentům“ věnuje takovou pozornost. Jak se může přesvědčit každý čtenář (a reakce mnohých to potvrzují), v mých článcích jsem v prvé řadě nehledal viníka, ale poukazoval na nesrovnalosti v předešlých vyjádřeních firmy DEZA ohledně zpracování odpadních vod obsahujících kyanidy, a na tomto základě rozporoval rozhodnutí České inspekce životního prostředí a následně i Policie ČR vyloučit firmu DEZA z okruhu možných původců kyanidové otravy Bečvy.

Nádherná řeka Bečva sice teče mimo můj volební obvod, Novojičínsko, ale troufám si říci, že ji dobře znám. Obzvláště dobře pak znám úsek, který byl nedávno zásadně zdevastován kyanidem, tedy od Lhotky nad Bečvou po město Hranice na Moravě. Strávil jsem na tomto úseku řeky nemálo času, když jsem jako malý kluk doprovázel svého tátu při rybaření, chodili jsme hlavně na úhoře, a poměrně často jsme se také jezdili k Hustopečím nad Bečvou koupat. Později jsem ten úsek navštěvoval především za účelem svých ochranářských a ornitologických zájmů.

V září postihla jednu z našich významných řek ekologická havárie, která svým rozsahem překonala všechny dosavadní havárie. Byl zasaženo téměř 40 kilometrů vodního toku a škody jdou do desítek miliónů. Připomeňme si proto nyní jak tato přírodní katastrofa vznikla a jaký byl průběh její likvidace.

To, co se v těchto dnech odehrává v mé emailové schránce, jsem už dlouho nezažil. Denně chodí kolem dvaceti emailů na téma klecového chovu slepic. Na jedné straně odpůrci zákazu klecového chovu posílají emaily zcela shodného znění, lišícího se jen podpisem daného zemědělce. Přicházejí z celé republiky. Na druhé straně dostávám emaily z mého obvodu. Zpravidla začínají připomenutím „volil jsem vás a teď, prosím, zachraňte slepice a hlasujte pro zákaz klecového chovu”. Odpůrci zákazu nad jeho podporovateli co do počtu emailů vedou asi tři ku jedné.

Množí se tu na Ekolistu diskuse, které že to zemědělství je lepší a prospěšnější. Tímto bych tedy chtěla přispět svým dílem do debaty.

Již staří Řekové měli sen o prokopání korintské šíje mezi pevninským Řeckem a Peloponésem. V 7. století př. n. l. o vybudování průplavu usiloval údajně tyran Periander, po něm římští císaři Caesar, Caligula a Nero. Dílo se ale podařilo uskutečnit až koncem 19. století. Nebylo to levné a bylo tam dost obětí. Jenže: uskutečnit tisíciletý sen se podařilo zrovna v době, kdy už lodní doprava ztrácela na významu. Lodě se navíc výrazně zvětšily a kanál jim byl brzy malý. Měl proto od počátku jen dosti omezené využití. Dnes slouží téměř výhradně už jen jako turistická atrakce. Kanál prostě minul svou dobu – v době, kdy by ho Řekové potřebovali, ho nebyli schopni postavit, a když to o mnoho set let později uměli, tak už byl zbytečný.

Dle výzkumu Carbon Dioxide Information Analysis Center (CDIAC) z roku 2014 je Česká republika na 36. místě v produkci CO2 na obyvatele. Naše umístění v žebříčku se může zdát na první pohled uspokojivé a dál nám umožňuje zůstat v iluzi, že se nic neděje a že naše emise jsou jen zlomkem ve světě. Na základě toho by se dalo říci, že jsme na tom relativně dobře oproti jiným vyspělým státům, jako je například USA, a můžeme na ně ukazovat jako na ty, kteří by měli problémy klimatu řešit hlavně.

V pátek 23. října 2020 prakticky zhasla v Evropském parlamentu naděje na skutečnou ekologizaci evropského zemědělství, o které se roky mluví jako o nutnosti pro zastavení degradace evropské zemědělské krajiny. Europarlamentem totiž prošel návrh (eufemisticky nazývaný „kompromisní“) nové Společné zemědělské politiky (SZP). Ta se schvaluje na 7 let, a je na ní vynaložena třetina rozpočtu Evropské unie, neuvěřitelných 400 miliard EUR, zhruba 10 biliónů českých korun. Dokážete si takové číslo vůbec představit? To už je částka, o kterou stojí trochu zabojovat. A to přesně udělala skupina europoslanců, která dokázala protlačit „kompromis“. A tento „kompromis“ v podstatě znamená, že v zemědělství bude prakticky všechno, jako bylo dosud. A to jistě není to, co bychom uvítali.