Stovky miliard korun za výstavbu jaderné elektrárny zaplatíme podle vládního návrhu zákona zvýšením sazby za rezervovaný příkon jističů. Zní to nezajímavě a nepochybně to uteče běžnému laickému čtenáři. A protože útok na výši platby za jističe se pravidelně opakují, rozhodl jsem se oprášit svou čtyři roky starý článek z doby posledního takového ataku, který překvapivě (pro někoho) zprostředkovalo ERU. Už jedna věc by měla zarazit: mluví se o stamiliardách. A zároveň se tato částka má financovat něčím tak nepodstatným, jako je tarif za jistič, o němž si většina lidí nemyslí nic. To není jako vzít si úvěr od Ruska nebo USA nebo „zadlužit naše děti“. Ve skutečnosti je to ještě horší.

Sucho a nedostatek vláhy je problém nejen České republiky, ale i řady států okolních. Že to je skutečný problém, si většina rozumných lidí uvědomuje. Formálně se k boji proti suchu zapojila OSN, Evropská unie, vláda i další orgány samosprávy.

Podle nejnovější analýzy čerpání evropských fondů v období 2014-2020 členské státy nedostatečně využívaly dostupné zdroje na podporu klimatických a energetických opatření. Neefektivní čerpání alokovaných finančních zdrojů z Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj způsobilo, že plánovaný přechod EU k nízkouhlíkové ekonomice se výrazně zpomalil. Česká republika do konce roku 2020 utratí méně než polovinu z celkové dostupné částky 2,095 miliardy EUR.

Když naši politici, ale i mnozí další, hovoří na téma sucho, nedá se to občas poslouchat. Většina je zahleděna do tzv. adaptačních opatření, která ve vztahu k suchu znamenají zejména udržení maxima dešťové vody na naší střeše Evropy.

V současné době jsme svědky neustálého střetu dvou táborů, odborných i laických, ve vztahu k vysvětlení příčin globální změny klimatu a jejich negativních dopadů na lidstvo.

Zelená dohoda pro Evropu, plán Evropské komise, který byl schválen na konci minulého roku, se v posledních týdnech dostává pod palbu premiéra Andreje Babiše, ministra Karla Havlíčka a další politiky. Ti už na začátku pandemie prohlašovali, že za současné situace nemá cenu na naplňování dohody trvat. Zelená dohoda je přitom skvělým strategickým nástrojem, který nás může z postpandemické krize vyvést tak, abychom se vzápětí nedostali do krize klimatické.

Sněmovním zemědělským výborem v únoru prošel návrh na výrazný nárůst finančních kompenzací pro majitele zakázaných kožešinových farem. Do kapes původních chovatelů by tak mělo ze státní kasy přitéct necelých 180 milionů korun.

Tak také k nám do Česka vpadnul koronavirus a nenechal kámen na kameni. Nastolil řadu palčivých otázek, počínaje tou nejzákladnější – jak přežít fyzicky a také psychicky (z médií hlavního proudu a bulváru to je na zbláznění se), samozřejmě jak přežít sociálně ekonomicky a také velice nesnadnou otázku, jaký má vztah k (ne) udržitelnému rozvoji lidstva, Evropské unie i ČR. Otázka je to velice obtížná, protože mnoho věcí nevíme. Mnohé záhady přitom začínají u koronaviru, tj. nemoci Covid 19. Od nich se pak šíří dopady na ekonomiku, sociální sféru a životní prostředí.

Jako nevládní organizace působící v zemědělském sektoru a sdružující zemědělské podniky všech forem, zaměření a velikostí vyjadřujeme nesouhlas s předloženými pravidly a preferenčními kritérii pro připravované 10. kolo Programu rozvoje venkova.

Líbí se vám pohled na Milešovku a České středohoří z tohoto úrodného pole mezi Rtyní a Modlany nedaleko obce Suché? Mně moc.