Už od šedesátých let 20.století a tím více dnes bývá zvykem zdůrazňovat nejen poznávací aspekt zoologických zahrad, ale i jejich aspekt ochranářský – přispívají k záchraně v přírodě vymírajících druhů a možnosti jejich vysazování zpět do volné přírody, až k tomu bude možnost. To je jistě za některých okolností myslitelné a už v meziválečné éře se takto podařilo zachránit před vyhynutím zubra, jehož poslední refugium v Bělověžském pralese zažilo dvojí přechod fronty a ve válečných zmatcích byly poslední „volně“ žijící kusy v této carské veleoboře vystříleny.

Zoologické zahrady prošly významným vývojem, začínaly v 19. století jako menažérie, na úrovni lepších pouťových atrakcí, které ukazovaly exotické živočišné druhy k pobavení a údivu obyvatel. Podobně byli vystavováni i příslušníci různých exotických národů – indiáni, černoši a podobně.

Nejlepší strategií dlouhodobé ochrany biodiverzity je vždycky ochrana existujících ekosystémů a populací ve volné přírodě, známá jako ochrana in situ. Poslední existující populace vzácných a ohrožených druhů však jsou často příliš malé na to, aby zajistily zachování těchto druhů, jejich početnost klesá i přes snahy o jejich záchranu, nebo se zbývající jedinci nalézají mimo chráněná území. V takových případech nemusí být ochrana in situ dostatečně efektivní. Jedinou možností, jak za takových okolností zachránit daný druh před vyhynutím, je udržovat jedince v umělých podmínkách pod lidským dohledem. Tato strategie je známá jako ochrana ex situ. Existuje mnoho druhů vyhynulých ve volné přírodě, ale dosud přežívajících v zajetí, např. jelen milu a kůň Převalského. Krásný strom Franklinia altamaha v Georgii roste jenom v kultuře, v přírodě se již nevyskytuje (naposledy byl nalezen v roce 1790).

Smysl existence zoologických zahrad patří ke kontroverzním tématům rozdělujícím „zeleně“ smýšlející veřejnost. Na jednu stranu je zdůrazňována jejich role popularizační, osvětová a ochranářská, na straně druhé jsou zoologické zahrady představovány jako vězení pro zvířata, která jsou zde držená v nepřirozeném prostředí, jež nedovoluje rozvíjet jejich skutečné možnosti. Problém je, že obojí je pravda a žádné zásadní argumenty proti některému z těchto stanovisek neobstojí. Odpůrci zoologických zahrad poukazují třeba na to, že osvětovou roli mnohem lépe plní různé přírodovědné seriály, kde jsou zvířata představována ve svém přirozeném prostředí. Každý návštěvník zoo ale dobře ví, že vidět zvířata naživo je úplně jiný zážitek, který virtuální realita nenahradí.

Věta z nadpisu je rčením, které zná každé malé dítě. Členové Základní organizace Strany Zelených Plzeň 2 již poněkud povyrostli a dne 17.8.2011 vystoupili na veřejnost s tiskovou zprávou, v níž se distancují od politiky zelených na Šumavě, ale i od aktivit nevládních organizací typu Hnutí Duha a jejích příznivců.

Během letošního léta jsem opakovaně, nejméně desetkrát, dostal telefonickou stížnost na opuštěný, překážející a někdy i pohozený stánek u ,,Pramenů Vltavy".

Nemyslím to samozřejmě biologicky. Ale jak tak sleduji vlastní děti i děti svých přátel, přemýšlím, nakolik je možné onu v devadesátých letech adorovanou „dobrovolnou skromnost“, nebo alespoň „sníženou míru přežranosti“, předat další generaci. Ze zkušenosti bych řekl, že to skoro nelze. Děti těch, kteří odmítali mít auto a naskočit na vlnu nového konzumu, se vracejí zcela přirozeně do středního proudu a za vítězství se dá považovat už jen fakt, že neobrátí životní styl svých rodičů v pravý opak.

Cestování vlastním automobilem není zrovna nejčistším způsobem dopravy. S každým spáleným litrem benzínu se do ovzduší uvolní přibližně 2,3 kilogramu CO2 a řada škodlivin. U nafty je situace ještě horší. Spotřeba jednoho litru je vykoupena emisí více než 2,6 kilogramu CO2. Auta významně zatěžují životní prostředí. A dokážou Vám také řádně vyluxovat peněženku.

S narůstající obavou nad osudem tzv. divokých kachen, očekávám nezadržitelně se blížící první vražedný weekend po prvním září, kdy zároveň se začátkem nástupu prvňáčků do školních lavic vypukne šílenství nadržených střelců v zelených kamizolách, nedočkavých zastřílet si na živé terče.

Jak se z médií opakované dozvídáme, aktivisté, členové Duhy a někteří vědci, např. předseda stínové vědecké sekce Rady NPŠ doc. Hruška, zjistili v místě blokády Na ztraceném vysokou mortalitu kůrovce a spekulují o „přirozeném konci gradace na Šumavě“.