Příroda
 Pokud byste někdy v anglofonní zemi studovali medicínu, nejspíš byste na nejedné lekci zaslechli úsloví o koních a zebrách. Zní asi tak, že když na chodbě uslyšíte klapání kopyt, myslete spíš na koně, než na zebru.

 Válka vedená proti plevelům se americkým zemědělcům prodražuje a stojí je nemalé peníze z už tak dost útlých výnosů. Obchodní praktiky majoritního dodavatele postřiků a osiv přitom připomínají nečistou hru, ze které udržitelnost produkce potravin jako vítěz nevychází.

 Občas médii proběhne zpráva, kterou je snad lepší ani nečíst. Otevírá totiž prostor k diskuzi, která byla vedena už tisíckrát předtím. A nevypadá to, že by ani na po tisící prvé mohla vést k nějakému jednoznačnému a uspokojivému závěru. 
 Ať už renovujete, přestavujete, bouráte anebo se jen stěhujete, je obvykle vedlejším výstupem takové činnosti produkce odpadů. Suti, starého nábytku, obalových materiálů. Kam s ním? Britové často nachází odpověď „jen na dvě kliknutí daleko“, tedy na internetu. U společností inzerujících, že za pár liber kontejner ochotně naplní a odvezou. Problém s odpady tím má ale k vyřešení daleko.

 Zabránit šíření invazních rostlin v cenných mokřadních biotopech zkouší v rámci společného projektu vědci z Mendelovy univerzity v Brně a Masarykovy univerzity. Odborníci vytipovali dvě lokality na Břeclavsku, které se potýkají s porosty invazních rostlin zlatobýlu kanadského, zlatobýlu obrovského a astričky kopinaté. Kvůli jejich masivnímu šíření se z lučních mokřadů vytrácejí původní vzácné druhy rostlin i živočichů. Pomoci by podle odborníků mohl přísev poloparazitických rostlin. 
 Pět let žiju na britském ostrově Alderney. Je to malý ostrov s krásnou přírodou, na kterém však již několik let stoupá populace invazní sršně asijské. Ta se rychle šíří celou Evropou.

 Sršeň asijská, invazní druh hmyzu, který se specializuje na lov včel, byla ve čtvrtek 5. 10. nalezena v Plzni. Jedná se o první potvrzený výskyt v České republice. Klíčové nyní je, aby se nešířila dále. 
 Vrátit k životu vyprahlou a erodovanou zem není nic jednoduchého. Důležité je zachytit každou kapičku deště, aby se z nich nestal příval vody valící se krajinou, který odnáší drahocennou půdu. Zdravá krajina je plná louží a tůněk a tam kde vymizely, je potřeba je aktivně vracet. To je případ i jižní Etiopie, kde si farmáři váží každé louže pro svůj dobytek nebo zahrádku a aktivně zvyšují jejich počet. Nejsou to ovšem jen obyčejné louže, ale také cíleně hloubené tůňky, příkopy, přehrádky a jiné vodozádržné prvky, které vyhovují složitému složení místních půd. Tisíce takových ‚louží‛ jsou také výsledkem rozvojových projektů Člověka v tísni. Jak tato spolupráce v Etiopii vypadá?

 V běžném životě se často setkáme s tím, že nejnovější vědecké poznatky z různých oborů nejsou v praxi přijaty vůbec nebo značně deformovaným způsobem. Otázka zní, proč se tak děje? Proč se v praxi nevyužívají vědecké poznatky? Proč vědecká komunita neklade důraz na systematické rozšíření, využití nebo aplikaci svých výsledků v praxi? 
|
|