Jak vypadá stáří divoce žijících zvířat? Laně volí izolaci, makaci užší kontakt s příbuznými

Stáří není nemoc, k životu prostě patří. Platí to u lidí, i u zvířat. Jenže zatímco se stářím související proměnu zažitých sociálních návyků u svého živočišného druhu dokážeme identifikovat, pojmenovat a občas se s ní i ztotožnit, o tom, jak stáří mění zvyky zvířat, moc netušíme. Terénní experimenty ze zahraničí se to snaží alespoň přiblížit. Název toho ostrova vypadá sympaticky - Rum. Čte se to ale „rúm“, což přibližně stokilometrovému střípku souše ve skotských Vnitřních Hebridách trochu ubírá. Trvale zasídlena tu žije asi čtyřicítka lidských obyvatel, kteří se od roku 1953 snaží nevměšovat do života přibližně tisícovky zdejších jelenů.

Populace sudokopytníků je tu chráněna, a od roku 1974 též sledována odborníky. Ti vědí téměř přesně, kolik jednotlivé kusy váží a kolik mláďat každá samice přivedla na svět.

A protože na ostrově prakticky absentují predátoři, mohou tu naživo sledovat i jev jinde dost neobvyklý. Projevy stáří na sociálních zvyklostech jelenů. Přesněji řečeno, sledovat je mohou spíše u laní, než u jelenů. Jeleni se totiž víc potulují, zatímco laně jsou o něco věrnější svému místu.

Zrovna tak jako laň, která si v tabulkách situaci monitorujících zoologů vysloužila jméno Wallnut. Narodila se za nezvykle horkého léta, 3. června roku 1995. A život dala čtrnácti potomkům. Poslednímu v roce 2013. Pak už se ale držela od stáda stranou. Čas trávila spíše s jinou samicí, Vanity, která na svět nikdy žádná mláďata nepřivedla. Wallnut sešla věkem v jednadvaceti letech života, zatímco Vanity, se v úplném osamění dožila o dvou let víc.

Oba ty údaje o věku „jeleních dam“ jsou na jelení poměry docela extrémní. Ale taky velmi přínosné ve snaze porozumět, jak vlastně tráví stáří laně.

„Zjednodušeně řečeno, starší samice jelenů jsou zpravidla pozorovány ve společnosti menšího počtu jiných samic, nebo v osamění,“ vysvětluje Gregory Albery, zoolog z washingtonské univerzity Georgetown, který nad jeleny z ostrova Rum bádal. „Ovšem najít vysvětlení, co takový vzorec chování vlastně znamená, bylo o dost těžší.“

Příčina a důsledek

Při hledání odpovědi je snadné chytit se do pasti záměny důsledku za příčinu. Může to totiž být tak, že se samice, které omezí své kontakty s ostatními laněmi, dožívají vyššího věku – a ne nutně, že by se s narůstajícím věkem omezoval počet jejich sociálních kontaktů.

Pokud nějakou populaci živočichů sledujete jen krátce, pár sezón, je snadné se do takové nástrahy špatného úsudku lapit.

Ostrov Rum, kde výzkum běží už padesát let, tomu ale předchází. Čtyřicetkrát za rok tu výzkumníci sčítají jeleny a zaznamenávají přitom, který jedinec byl zrovna viděn a s kým. Proto také pro Alberyho nebyl takový problém zohlednit vztah mezi věkem a přežitím jelenů. Ta doložená souvislost tedy zní, že počet sociálních vazeb jelenů/laní s věkem jedinců skutečně klesá. A že starší zvířata, která nedávno ztratila své „přátele“ měla pak tendenci častěji se stýkat s ostatními, ale jen v rámci početně omezeného množství jedinců.

Laicky shrnuto, v mládí mají zkrátka více přátel než ve stáří.

Ale proč mají starší laně méně sociálních kontaktů, než ty mladší?

Mělo se za to, že je to kvůli tomu, že se jejich domovský okrsek s narůstajícím věkem zmenšuje. A tudíž se snižuje i šance na to, že by se s ostatními laněmi setkaly. „Jenže jak jsme doložili, s využitím sledovacích zařízení, nezmenšují se jejich domovské okrsky – nepohybují se méně – ale zmenšují se jejich teritoria,“ vysvětluje Albery.

Střed jejich lehce proměnlivého areálu se s věkem posouvá, a jsou častěji pozorováni ve vyšších a méně úživných porostech. Mimo svá kdysi nejoblíbenější místa.

To by na jedné straně mohlo naznačovat jakési konkurenční vyloučení. Jako by staré laně, víceméně „dobrovolně“, odstoupily z na potravu hodnotnějšího území jen proto, aby udělaly místo mladším laním s jejich potomky.

„Ale může to mít i docela jiné vysvětlení, související třeba s potravními preferencemi,“ naznačuje Albery. „Na nevypasených místech se staré laně nemusí tolik ohýbat, delší tráva se jim může spásat lépe. Nezapomeňme také na to, že jejich řezáky už mohou být docela opotřebované na to, aby dokázaly vykusovat šťavnatější trávu při zemi.“

Vysvětlení, které nechutná

I když konkurenční vyloučení a změna potravních preferencí představují docela zajímavé hypotézy pro omezení sociálních kontaktů laní, to nejvíc pravděpodobné vysvětlení nakonec nabídla až hypotéza třetí.

Přišla s ní studie, kterou Albery spolu s kolegy publikoval v roce 2022 v žurnálu Nature Ecology & Evolution.

To vysvětlení opepřené vulgárností v krátkosti zní: „Jeleni kálí tam, kde žerou.“ Nepřeháníme, Albery skutečně říká: „Deer shit where they eat.” Proč by to mělo být určující pro samotu starých laní?

Jde o to, že na skotském ostrově s tisícovkou jelenů se dlouhodobě rozmáhají nejrůznější gastrointestinální paraziti. A i když se jimi jeleni nenakazí přímým kontaktem s ostatními jeleny, pobyt na stejném místě, ve stejnou dobu s ostatním jeleny, výrazně zvyšuje riziko, že laně pozřou vajíčka nebo larvy oněch parazitů v ještě teplém trusu některé ze svých společnic.

„Mladší zvířata se musí pohybovat ve stádu, ve větších skupinách - potřebují se vystavovat, aby si našla přátele i partnery,“ vysvětluje osh Firth, behaviorální ekolog z Oxfordské univerzity, spoluautor studie.

„Ale když už starší samice pár mláďat vyprodukovala, rizika spojená s dalším pohybem ve větší skupině už za riziko nákazy nestojí. Existují také náznaky, že imunitní systém stárnoucích laní je méně účinný při potlačování gastrointestinálních infekcí, mladí to snesou lépe než starší.“

Stáří pro samice jelenů je osamělé, s výrazně menším množstvím sociálních kontaktů proto, že je to pro ně bezpečnější.

Mezi námi makaky

Po ostrově Cayo Santiago u Portorika dlouho bloudit nebudete. Má jen 600 metrů na šířku a 400 na délku. A kromě jiného je sem turistům vstup zapovězen. Žijí tu totiž makakové.

Přímí potomci skupiny 409 exemplářů, kterou sem z Indie v roce 1938 dovezli badatelé, aby mohli zkoumat zvířata „cenná pro medicínský výzkum v jejich přirozeném prostředí“. Jakkoliv to zní zvláštně.

Makaků tu dnes žije už okolo 1800, a zoologové i etologové jim věnují náležitou pozornost. I tady rozpoznají jednotlivá zvířata mezi sebou a vědí, kdo s kým tráví kolik času. V mládí i ve stáří.

Právě to druhé zajímalo behaviorální ekoložku Lauren Brentovou z univerzity v Exeteru. Už proto, že samice makaků přistupují ke svému stáří o dost jinak než laně ze skotského ostrova. Nevolí izolaci, ale aktivní kooperativní kontakt se svou skupinou.

Většinu svého všedního času tráví s ostatními, a až pětinu dne tráví péčí o srst.

Péče o srst je proces důležitý jednak z hlediska „hygieny“ fyzické i psychické. Pomáhá totiž udržovat kůži a srst zdravou a čistou, odstraňuje parazity. Ale je také příjemný, a proto je skvělým způsobem, jak vzájemně navázat a udržet přátelství, spojenectví. Ta jsou v přísně silně hierarchické společnosti tlupy makaků důležitá, aby se předcházelo napadení nebo špatnému zacházení od ostatních členů skupiny.

Není bez zajímavosti, že starší samice se upravují a jsou upravovány stejně často jako mladší zvířata, ale jsou přitom trochu vybíravější. „S přibývajícím věkem se jejich sociální sítě skutečně zmenšují," prozrazuje Brentová. „Mají tendenci se více zaměřovat na příbuzné a partnery, s nimiž mají dlouhodobě silné vztahy."

Není to ale tak jako u jeleních laní. Jedinci makaků, kteří mají méně přátel – méně sociálního kontaktu – tu umírají častěji.

Klíč k přežití? Pro lidi ne nutně

Přátelství ve stáří je pro makaky tím klíčem k přežití a vysvětluje samo sebe. Mít přátele znamená, že se budete muset mnohem častěji probírat cizí srstí, ale také to, že vaše srst bude prostá parazitů a budete zdravější. Držet se poblíž svých blízkých znamená, že snižujete riziko vlastní nákazy.

„Navíc se starším zvířatům rány nehojí moc dobře, takže zůstat v blízkosti kamarádů a vyhýbat se ostatním pomáhá předcházet zraněním, protože makaci se umí při potyčkách zranit opravdu ošklivě,“ vysvětluje Brentová.

Že síla sociální skupiny je skutečně určující tu ukázal hurikán, který ostrov zasáhl v září roku 2017. Cayo Santiago při něm přišlo o dvě třetiny vegetace. A ukázalo se, že v měsících po katastrofě přežívali makaci, kteří měli více společenských vazeb.

Práce výzkumníků na ostrově odhalila také další zajímavý trend. Makakové, kteří jsou v sociální hierarchii postavení níže, s přibývajícím věkem rychleji ztrácejí přátele a jsou častěji zraněni - zatímco dominantní jedinci si své postavení udržují a žijí déle.

„Můžete tedy být starší, nemohoucí, shrbenou samicí – ale pořád ještě všemi respektovanou alfa samicí,“ dodává Brentová.

Plyne z toho nějaká inspirace pro lidi a jejich stáří?

Gregory Albery i Lauren Brentová by při takových zobecňujících tvrzeních byli raději opatrní. Člověk má přeci jen daleko k jelenům i makakům.

Oba výzkumníci ale zmiňují, že by možná současné humánní medicíně trocha inspirace ze zvířecího světa neuškodila. Jde jim o to, že ne každá pozornost a péče o přestárlé je nutně žádoucí. Zní o hrozně, ale nebojte, myšleno je to v dobrém. Jedním z příkladů může být dnešní až přehnané zaměření na osamělost v pozdním věku.

Je pravdou a mnohé studie to dokládají, že lidé s menším počtem sociálních kontaktů mají větší tendenci ke zdravotním problémům. „Nikdo ale nebádá nad tím, že mohou existovat i jiné důvody, proč mají starší lidé méně přátel a špatné zdraví," říká Brentová. „Zvyšování počtu sociálních kontaktů u lidí s oslabeným imunitním systémem není bez rizika.“

Starší lidé mohou s věkem přirozeně zmenšovat velikost své sociální sítě na parametry, které jsou blízké jejich vlastní komfortní zóně. Blízcí přátelé a rodina jim jistě projasní den, ale už nepotřebují pozornost široké sociální skupiny.

---

reklama

---