Iva Škrovová: Jak vnímá tábořiště v Roverkách krajinná architektka?

Kemp Mamuťák.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Iva Škrovová

Také jsem měla možnost zhlédnout dva díly pořadu Nedej se! (zde a zde) a užasla jsem nad jednostranným líčením stavu kraje, který jsem prohledala za pomoci všech svých smyslů i dobrých přátel.

Nechápu, že může někdo tvůrce kempu Mamuťák nazvat kazisvětem…také tvůrce kempu Mrtvý dítě, Jezevec, Brloh…. Ty a pár dalších jsem viděla na vlastní oči a co mi v mysli zůstalo, je především dojem, že tady v těch místech se potkali lidé a příroda v jakémsi pokusu o souhru, jako kdysi lidé pravěcí, hledající úkryt v jeskyních a pod skalními převisy.

Jsem od mládí tulák, mám ráda divočinu a umetené cesty mezi stánky občerstvení rychle opouštím, pohybuji se přírodou v každé roční době, v každém počasí, ve dne i po nocích, se stanem i bez stanu. Pohostinné vybavení navštívených převisů mne překvapilo, uhrabaný písek, uložené nářadí, zelená větvička na ohništi… podle těchto znaků jsou to místa, která má někdo velmi rád, stará se o ně, chrání si je.

Kemp Mamuťák - místa pro spaní s čistě uklizenou, umetenou plochou.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Iva Škrovová

Tramping býval naší světovou raritou – i když v dnešní době je to již dohasínající uhlík hrstky lidí, kteří tuto formu života vyznávají a praktikují. Paměť i zkušenost mi říká, že taková místa si budují lidé, kteří potřebují vyčistit hlavu po náporu civilizačních vymožeností, stát se na chvíli jednoduchou součástí přírody ve společnosti podobně naladěných přátel.

Ne každý je samotář, lidé jsou přece smečková zvířata, potřebují spolu sdílet i radost a pohodu. Ty pod převisy skal mimo turistické cesty nacházejí a s nimi romantiku, o které si zpívají a kterou chtějí aspoň trochu zažívat mimo svět blikajících světel, agresívních reklam, neúprosného hluku, dorážejících gejzírů zbytečných informací…

Smůla je, že ta úžasná přírodní útočiště se nacházejí v oblastech, které vzal stát pod svou ochranu, ohradil je paragrafy s mnoha zákazy a nařízeními.

Chápu, že ochrana přírody, jak je u nás koncipována, je konzervativní ochranou především proti lidem, kterým je příroda jen zdrojem příjmů, případně hezkou pomíjivou kulisou pro jiné atraktivní činnosti. Jsme v tomto ohledu národem velmi nekulturním, výsledky našeho pobytu v krajině vidíme, kam se vrtneme.

Pobytové stopy pod převisy Roverek jsou proti tomu korkovou zátkou v myší díře, něčím drobným, z mého hlediska krajináře málo podstatným.

Ochranář chrání a snaží se konzervovat stav… ale člověk v přírodě žije tisíce let, kdysi opravdu žil s přírodou v souladu, protože mu nic jiného nezbývalo, respekt a životní svázanost byly jejich hlavní spojnicí. To už jsme dávno zapomněli.

Ale trampové tak úplně ne – táhne je to do skrytých míst, často velmi romantických až tajemných, chtějí tudy nejen projít, ale i pobýt, stát se jejich součástí aspoň na chvíli. Je to věčná touha tuláků, procházet krajem a hledat místa, kde hlavu složit a případně si je tak trochu „ochočit“. Nevidím na tom nic špatného.

Přečtěte si také |

Ivan Brezina: Overtrampismus: kritický pohled na masové zútulňování chráněné přírody

Je pravda, že všechno má mít svoji míru a všeho moc škodí. Co je málo a co moc, o tom je třeba vést diskusi, nikoli stát na direktivním stupínku a autoritativně rozkazovat. Zákony tvoří lidé, nemohou tedy být dokonalé a postihnout celou barevnou mozaiku života – naštěstí.

Myslím, že pan Brezina mnohdy předkládá situaci zjednodušeně a svoji pravdu až příliš často opírá o sbírku paragrafů, která se nazývá zákonem o ochraně přírody a krajiny, zákonem o lesích, o vodě atd.

Ale život si nese také vlastní zákony a v tomto ohledu mi nepřijde, že by stavitelé kempů ve skalách nějak výrazně narušovali přírodní řád – nikde jsem neviděla pozůstatky lesního požáru, žádné rozházené odpadky… tam, kde jsem měla možnost zavítat, jsem viděla snahu o nějaký řád, dýchala tu láska k místu, často až kultovní. Zpívání v nočním tichu? Záře ohně? Povídání a smích o víkendu? Naše zvěř si musela zvyknout na mnohem horší projevy lidské přítomnosti v krajině – do daleka se nesoucí neustálý, i v noci nepolevující hukot dálnic, rachot ohňostrojů všech možných oslav, zářící města narušující přirozenou tmu, reflektory nočních automobilistů…další a další činnosti známe všichni.

Kemp Jezevec.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Iva Škrovová

A najednou vadí zpívání v záři ohně, které je slyšet na pár metrů… Oheň na písku pod převisem – bezpečnější místo těžko pohledat, snad uprostřed řeky na kameni. Nechápu to.

Ještě něco k estetice trampských útulků: neviděla jsem zdaleka všechny, ale ty, co jsem mohla prozkoumat, bych klidně ukazovala studentům jako příklad souladu tvořivé činnosti člověka a charakteru místa.

Nadchl mne panem Brezinou tolik kritizovaný Mamuťák – zůstane mi v paměti jako místo, které působí jako stará svatyně – tak mohl kdysi vypadat pohanský areál dávných obyvatel skalního města.

Myslím, že bude velkým hříchem tak citlivě a zajímavě vybudované místo zničit, žádná srnka ani jezevec to neocení, je jim to jedno, mají jiná místa k životu, ale zmizí neopakovatelná ukázka vyjádření úcty a lásky k přírodnímu místu způsobem až mystickým.

Máme pořady, které nám ukazují památná místa naší země, náboženské stavby v odlehlých místech, kde převládá příroda… představují je k obdivu a uznání.

Kemp Mamuťák a třeba i jednoduché Mrtvé dítě nebo přítulný Brloh jsou označeny za díla kazisvětů, opovržení hodná, nevkusná, hanobící… Jaká kritéria jsou vlastně používána pro taková hodnocení? Především vždy subjektivní – ostatně tady objektivita ani není možná. Každému se líbí něco jiného, kdo je rozsoudí?

Přečtěte si také |

Larus: Overtrampismus

Pan Brezina mne jistě poctí nějakým peprným komentářem, který si za rámeček nedám, nicméně přestože jsou moje estetické preference jiného ladění, shledávám zde jistý soulad a ten ve svých úvahách respektuji.

Jsem krajinná architektka, 30 let vykonávám tuto práci, celý život se pohybuji krajinou a vnímám ji v celém kontextu přírodních daností i lidského působení. Krajina je pro lidi, jako pro všechna ostatní zvířata – těm jsme nadiktovali, kam mohou a nemohou, vnutili jsme jim hluk, světlo, znečištěnou vodu, kontaminovanou půdu… stejně vnucujeme sobě navzájem, kam můžeme a nemůžeme, co tam můžeme a nemůžeme.

Těžká pozice pro lidi, kteří chtějí v přírodě žít chvíli přirozeně, bez hluku oficiálních kempů, jejich světel, aut, chatek a špinavých sociálek. Situace skutečně není jednoduchá, ale znovu zdůrazňuji, záležitost kempů v Roverkách je příležitostí k diskusi s širším záběrem, nikoli k demagogickému prosazování linie rigidního způsobu řešení, jak jej podává pan Brezina.

Vzorem by nám mohly být severské země, kde je zakotveno nezpochybnitelné právo člověka na přírodu, na volný pohyb i pobyt. Máme se co učit. Myslím, že by je umně zbudovaný a s láskou udržovaný kemp pod skálou neurazil… Jistě by si jich nenastavěli stovky, jistě by udrželi svůj vkus a výjimečný cit pro harmonii přírodního prostředí. To jsou zajímavá témata, zasluhující také velkou pozornost jak ze strany správy CHKO, tak veřejnosti, ať odborné, či laické.

Na závěr bych chtěla nabádat ke konstruktivní diskusi, oproštěné od emocí a se snahou poctivě probrat pro i proti v záležitosti skalních příbytků. Rozhodně je třeba nastavit nějaká pravidla pro počet a také vzhled těchto míst, ale postavit věc systémem „buď – anebo“ poukazuje na neschopnost naslouchat lidem s jiným názorem, na neoprávněnou nadřazenost (ani služba zákonu nezadává právo na nadřazené jednání) a nedostatek nadhledu.

Nátlakový způsob komunikace pana Breziny mi připadá nepřijatelný, populistický a jednostranný, v podstatě společensky škodlivý. Diskuse pod jeho příspěvky je místy až vulgární, bohužel se zjednodušených a nevhodně emotivních formulací dopouští i samotný autor, což jistě nepřispívá ke konstruktivnímu rozebírání problematiky.

Zkusme zahájit diskusi o věci v širším pojetí. Cožpak kaplička, postavená na vrcholu skály v chráněném území je také objektem ke zbourání, aby měly ještěrky více místa a nebyly rušeny modlitbami věřících a plamínky svíček?

Jednoduché je ničit ve jménu nějaké myšlenky – příkladů v historii najdeme nespočet – ale je takový přístup hodný demokratické společnosti 21. století? Každý můžeme jít volit svého prezidenta, ale do ničeho dalšího mluvit nesmíme? Já jako krajinářka můžu dát za sebe stanovisko například ke kempům v Roverkách, váží to něco? Co třeba více stanovisek od více povolaných, prostě pořádná mezioborová diskuse. Ty ale u nás moc v módě nejsou. Škoda, lidé by třeba mysleli svobodněji a dávali si více pozor na manipulaci.