Kolektiv autorů: Pravdou proti dezinformacím o trempingu

Píše se rok 2025. Žijeme v absurdní době, kdy jsou síla médií a dosah sociálních sítí zneužívány jednotlivci k šíření dezinformací a demagogických tvrzení. To může v konečném důsledku vést k potlačení svobody lidí, kteří jsou tím postiženi. Šikovně medializovaný osobní názor jednotlivce nebo velmi úzké skupiny osob (říkejme jim protitrampští aktivisté) může mít takovou sílu a vliv, že dokáže ovlivnit i činnost státního aparátu včetně jeho personální agendy. A to i přes odpor laické a odborné veřejnosti, která se k prosazovaným změnám kriticky vyjadřuje. Nevadí, že jsou argumenty protistrany účelově upravovány a manipulovány tak, aby výsledkem byla mimo jiné dehonestace, diskreditace a kriminalizace určité skupiny obyvatelstva nebo jednotlivců. V některých případech nevadí ani to, že kromě velké řady zastánců za postiženými osobami stojí také mnoho let úspěšné práce. Nejkřiklavějším příkladem je pozastavení výběrového řízení na místo ředitele regionálního pracoviště správy CHKO a nejmenování pana Ladislava Pořízka, který místo úspěšně zastával od roku 1997. Kromě výše popsaného absurdního efektu na státní aparát má manipulativní a neférová činnosti protitrampských aktivistů na Kokořínsku ještě jeden efekt. Vlastní trampská subkultura se totiž poprvé v historii ocitá pod obrovským tlakem dezinformační kampaně, kdy jednotlivci mohou využívat státní správu k systematické likvidaci trampských tábořišť, která mají často historii několik desítek let. Mají k tomu zdánlivě mocný nástroj a tím je striktní uplatňování platných právních norem. Není to ale ve skutečnosti stát, který by z vlastního podnětu zasahoval proti trampské subkultuře, ale právě jednotlivci, kteří tlačí státní orgány k rigidnímu výkladu platné legislativy. Zatímco za minulého režimu byli trampové pronásledováni státem jako nositelé prozápadní kultury a protistátních názorů, tramping je dnes pronásledován ze samotné podstaty svého bytí. Tehdy byli trampové chytáni na nádražích a odváženi k výslechu, pořádaly se zátahy a vyhazovaly se do povětří trampské sruby. Ale obecně byla vlastní podstata trampingu československou společností široce tolerována a přijímána se shovívavostí. A to přesto, že se tramping pohyboval vždy na hraně zákona nebo lehce za ní (zejména táboření ve volné přírodě jako nejhmatatelnější projev trampingu). Svého času dokonce vycházela celá řada publikací a příruček, které propagovaly a přímo podávaly návod, jak tábořit ve volné přírodě. Desítky tisíc Čechoslováků někdy vyrazily na tramp – vandr a tábořily na divoko, nebo alespoň v dětském věku vyrazilo na letní tábory, pod hlavičkou některých tehdejších organizací, kde částečně zakusili romantiku táborových ohňů a některých činností, které mají k trampingu poměrně blízko. Ti pak pravděpodobně právě proto v dospělosti trampy a jejich subkulturu tolerovali. Toleranci tradiční formy trampingu však bohužel na Kokořínsku a zřejmě i na mnoha místech naší republiky s postupující institucionalizací ochrany přírody, ale především díky tlaku protitrampských aktivistů nyní zvoní hrana.

Protitrampští aktivisté diktují novodobou podobu trampingu. Popisovaná dezinformační snaha má za cíl obelhat českou společnost argumenty o vysoké škodlivosti tradičního trampingu (jak společenské, tak z hlediska ochrany přírody) a to i navzdory názoru některých odborníků o marginálnímu vlivu trampingu na krajinu a přírodu. Tramping je třeba postihovat s veškerou razancí a tím vlastně ho vlastně modernizovat a transformovat přesně podle ideových názorů protitrampských aktivistů. V podstatě z trampa udělat bivakujícího turistu, bez jeho komunity, tradic a kultury. A tak v duchu této protitrampské ideologie jsou trampové poprvé v historii záměrně nazýváni ničiteli přírody, kazisvěty, přestupci zákona, kteří si privatizují chráněnou přírodu k ilegální rekreaci. Splnění požadavků protitrampských aktivistů by v praxi znamenalo úplný konec současné trampské subkultury tak, jak ji známe dnes. Tedy táboření ve volné přírodě, mimo úřady vyhrazená místa na tradičních trampských kempech po lesích a ve skalách, včetně táborových ohňů ve volné přírodě. „Novodobý tramp“ totiž podle těchto pravidel nevytváří trampské kempy, nedělá oheň a vaří si, pokud musí, na vařiči. Tato vnucovaná nová podoba je přitom v naprostém rozporu se stoletou historií trampingu, která je plná táborových ohňů a trampských kempů. Protitrampští aktivisté argumentují tím, že na území CHKO nemají trampské kempy co dělat, ačkoliv tam často trampská subkultura působila dřív než samotná velkoplošná oblast ochrany krajiny. Navíc rigidní výklad legislativy lze požadovat i na zbytku území, mimo chráněné oblasti. To je samozřejmě nebezpečný precedens, který lze aplikovat i na další kulturní činnosti člověka, které měly na určitém území staletí trvající kontinuitu. Vyhlášením chráněného území mohou být tyto dříve tolerované kulturní činnosti potírány, bez ohledu na jejich skutečnou škodlivost, nebo i lokální prospěšnost. To je také jeden z důvodů odporu veřejnosti proti vyhlašování nových chráněných území.

Stoletá existence tradičních forem trampingu, které jsou už dnes často předmětem výzkumu archeologů a etnologů, je samozřejmě výslednicí koexistence tolerance ze strany úřadů a majitelů pozemků. Prováděcí předpisy a interní instrukce umožňují státním úřadům zvolit vždy individuální přístup na základě posouzení konkrétní situace na dané lokalitě, které vždy nemusí poškozovat přírodu. Pokud byla v minulosti některá trampská tábořiště v krajině už vyhodnocena orgány ochrany přírody anebo majiteli pozemků jako škodlivá, byla dávno zlikvidována. Většinou však v předchozích sto letech vládl rozumný kompromis. Ten však není podle protitrampských aktivistů možné podle naší legislativy nastavit.

V současné době tak dokonce dochází k absurdní situaci, kdy majitelé pozemků i státní orgány ochrany přírody často proti trampingu na svých pozemcích nic nemají, a přesto protitrampští aktivisté hovoří ve veřejném prostoru jakoby za ně v neprospěch trampingu. A tak když v praktické rovině nedochází ze strany majitelů k dostatečné represi vůči trampským tábořištím, tito uvědomělí a aktivní občané berou spravedlnost do vlastních rukou a bez souhlasu majitelů pozemků, ochránců přírody a součinnosti archeologů ničí trampské kempy. Ignorují tak názory ochránců přírody a odborníků (které se zároveň snaží zdiskreditovat), že existence trampských tábořišť v přiměřené míře je přírodě v návaznosti na tisíce let využívání krajiny člověkem prospěšná a společensky žádoucí. Že vám to něco připomíná? Komunistický režim a jeho totalitní slovník a praktiky! Jenže tentokrát trempské kempy neničí STB, VB spolu s PSVB, ale minoritní skupina protitrampských aktivistů. Naprosto odlišné ideologie, ale v některých rysech velmi podobné praktiky. Dokonce včetně odposlechů a sledování trempů na jejich tábořištích.

Z výše uvedeného je zřejmé, že tlak vedený pomocí dezinformací a manipulací a trváním na striktním výkladu legislativy může mít výrazný vliv na fungování státní správy, trempskou subkulturu a v konečném důsledku i na využívání krajiny a přírody. Tento precedens bude ale platit i v dalších sférách lidské společnosti ve vztahu k ochraně přírody a konečně i mimo ni. Zároveň může být striktní vymáhaní legislativy na chráněných územích jeden ze strašáků, který bude obyvatele naší země odrazovat od podpory vyhlašování dalších chráněných oblastí a národních parků. Stejně jako naše společnost není připravena na hybridní útoky vedené od různých zahraničních subjektů, nejsme my včetně ochrany přírody připraveni reagovat na útoky založené na lžích a manipulacích. Svoboda jednotlivce prosazovat svůj názor bez ohledu na vše ostatní tak ovlivňuje svobodu ostatních a může vést i k jejímu omezení. S přihlédnutím k diskutované problematice tak v naší společnosti zároveň vzniká absurdní rozpor. Na jedné straně státní instituce podporují společenské povědomí o trampské subkultuře vznikem stálých nebo dočasných výstav o trampingu. Ve veřejnoprávních mediích průběžně vycházejí reportáže o trampské subkultuře nebo vznikají s podporou muzeí publikace mapující tramping. A na druhé straně stát naslouchá dezinformacím a tlaku protitrampských aktivistů a tramping v určitých oblastech perzekuuje, bez ohledu na závažnost jeho skutečného dopadu na krajinu a ochranu přírody.

Na závěr je potřeba si položit otázku, co se s tím dá dělat? Proti dezinformacím a těmto účelovým praktikám je třeba se rozhodně postavit. Je to velmi obtížné, ale jde to. Především trpělivým šířením skutečných a relevantních informací. Vyvracením lží a informováním veřejnosti o skutečném stavu věcí. A to platí i pro státní instituce, jako je například Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK). Kdo jednou ustoupí lžím a dezinformacím, bude jen pořád ustupovat. Protitrampští aktivisté nejprve požadovali konec pana Pořízka. Jeho konec pak prezentovali jako své vítězství a potvrzení všech svých obvinění. Nyní je na řadě vedení AOPK. Bude tedy případný konec vedení AOPK potvrzení, že měli ve všem pravdu? Veďme tedy slušnou a věcnou diskusi prostou argumentačních faulů a demagogických tvrzení, které tak rádi používají protitrampští aktivisté. Buďme kritičtí i k sobě, pokud je to potřeba. Zajímejme se o skutečný stav věcí a vzdělávejme se. Nepřipusťme, aby veřejnost byla obelhávána. Je třeba ve společnosti vést diskusi a nenechat jed působit, tak jak se to bohužel již děje. Nejlepším protijedem lži je pravda a slušně vedená argumentace.

---

reklama

---