Baví vás pozorovat drobné živáčky v přírodě a zima vám připadá dlouhá? Pak vězte, že i v zimě si můžete takové pozorování užívat, třeba i s dětmi. Vyrazte, když je venku sníh, stačí i zbytkové plochy. Vyberte si bezvětrný den, spíše podmračený než slunečný, mlha také nevadí (níže si vysvětlíme proč). Vybavte se lupou, případně kapesním mikroskopem a jděte ven. Koho na sněhu zastihnete?

Z obsáhlého faktického rozboru Lze využít toximetry při monitoringu povrchových vod?, který redakci Ekolistu poskytl vedoucí odboru vodohospodářských laboratoří státního podniku Povodí Labe Jiří Medek, laicky smýšlející člověk snadno nabude dojmu, že v ochraně vod a prevenci škod není snad větší zbytečnosti, než toximetrů. Ale ani další "vodní" instituce se k toximetrům nestaví nijak vstřícně, jak se můžete dočíst v článku Kvalitu vody v řekách toximetry hlídat nebudou. Žádná instituce je nechce provozovat. Když ale nahlédneme k našim sousedům na západ, uvidíme, že na toximetry pohlížejí úplně jinak.

Proč stále častěji slýcháme o destruktivních požárech, když vypalování stanovišť bylo dříve běžným způsobem, jak získat prostor pro pastvu či zemědělství? Mezinárodní tým vědců pátral v jihovýchodní Austrálii po tom, jak se změnilo složení vegetace po příchodu kolonistů a čím se liší současné požáry od těch, které dříve cíleně zakládali domorodí obyvatelé. Jedním z autorů nové studie v časopise Frontiers in Ecology and the Environment je i docent Petr Kuneš z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Až do 17. století se na mapách dají vystopovat změny říční krajiny v okolí Vltavy. A právě o jejich zviditelnění se snaží vědci z ČVUT výstavou „Vltava – proměny historické krajiny“. Tím, že zmapovali změny podél toku Vltavy od pramene až po soutok s Berounkou, představují i původní říční krajinu, dnes zatopenou vodními nádržemi. Historickou krajinu ukazují pomocí starých fotografií, videí, velkoformátových 3D modelů i virtuální reality.

Buk lesní byl v minulosti nejvýznamnější dřevinou přirozené druhové skladby našich lesů (40,2 %). V dnešních porostech jeho zastoupení činí pouze 8,8 %. V posledních letech sice jeho podíl trvale stoupá, ale dosažení doporučovaných 18 % je při dosavadním tempu ještě dosti vzdálené. Zvýšení výměry bukových porostů pravděpodobně urychlí mimořádná kalamitní situace, která je spojena s rozsáhlou potřebou umělé obnovy lesů, při níž by se měly v porovnání s minulostí v mnohem větší míře uplatnit listnáče. K obnově lesa je však třeba využívat reprodukční materiál z vhodných zdrojů. Také potřebujeme informace o dlouhodobém růstu dřevin na lokalitách vzdálených od místa jejich původu.

Záleží na tom, jak moc důsledně počítat budeme, ale křivolaká pobřeží vykreslují délkou svých linií na mapě světa něco mezi 1,16 až 1,63 miliony kilometrů. Dalším encyklopedickým faktem pak je, že nejdelší linií pobřeží disponuje sestupně Kanada, Norsko, Indonésie a Grónsko. Z těchto obecných a popisně souhrnných informací už ale nevyčteme, v jakém stavu ona pobřeží jsou, a jak dalece plní svou ekologickou roli. A právě na to se nyní zaměřila první studie svého druhu, uveřejněná v žurnálu Conservation Biology.

Na Zemi roste přibližně 73 000 druhů stromů, včetně přibližně 9 200 druhů, které dosud nebyly objeveny. To jsou výsledky nové globální studie, na které se podílelo více než 100 vědců z celého světa a které byly zveřejněny v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. Vědci z Botanického ústavu AV ČR do mezinárodní studie přispěli unikátními daty z výzkumných ploch, které dlouhodobě sledují.

Stromy v lese začnou vydávat vůně, když je napadnou housenky a jiní býložravci. Tento chemický alarm používají k přilákání dravého hmyzu a ptáků, aby se zbavily svých škůdců. Dosud to prokazovaly pouze laboratorní nebo zahradní experimenty. Teď poprvé jev potvrdil česko-německý tým vědců pod vedením Martina Volfa z Biologického centra Akademie věd ČR v přirozeném prostředí – ve 40 metrů vysokých korunách stromů lužního lesa v německém Lipsku. Chemické volání stromů o pomoc je tak účinné, že významně určuje složení hmyzího společenstva v korunovém patře lesa. Tyto znalosti by mohly v budoucnu posloužit při přirozené ochraně proti škůdcům v zemědělství a lesnictví. Objev vědci publikovali v aktuálním čísle časopisu Ecology Letters. Informuje o tom Biologické centrum Akademie věd ČR.

Stromy jsou sice pevně kořeny přichyceny k podkladu, ale za dobu své existence vyvinuly celou řadu způsobů, jak šířit svá semena a plodenství do větších vzdáleností. Proč? Třeba proto, aby jejich vlastní semenáčky nemusely bojovat o světlo a živiny ve stínu mateřské rostliny. Klasikou takového příhodného transportu je například anemochorie, šíření tisíců lehoučkých semen s pomocí větru. Jiné stromy sází na to, že jejich přezrálé plody doslova puknou, a tím vymrští svá semena do dálek. Zhruba polovina všech dřevin ale přenechává práci s šířením semen na zvířatech.

Prase divoké je aktuálně rozšířené po velké části světa a jeho početní stavy v posledních desetiletích významně narostly jak v oblastech jeho přirozeného rozšíření, tak tam, kde bylo uměle vysazeno, případně samo rozšířilo svůj areál. Významně tak ovlivňuje ekonomiku zemědělského hospodaření, na silnicích působí dopravní nehody, poškozuje pozemky v blízkosti lidských sídel a negativně ovlivňuje diverzitu rostlinných i živočišných společenstev. Aktuálně je největší hrozbou jeho podíl na šíření afrického moru prasat, který při zavlečení do chovů prasat domácích způsobuje zásadní ekonomické ztráty.