Konec éry spalování uhlí na výrobu elektřiny a tepla se blíží. A nastane dříve, než si představovala Uhelná komise, která na konci minulého roku doporučila rok 2038. O datu nyní debatovala vláda, v níž se část ministrů a ministryň klonila k dřívějšímu datu, ale konkrétního roku se ani šest měsíců po posledním zasedání Uhelné komise nedobrala. Pro rozhodnutí prý potřebuje více podkladů a také vypracování rychlejších scénářů útlumu uhlí, než je rok 2038. Reálně to znamená, že o konci uhlí bude rozhodovat až nová vláda vzešlá z podzimních voleb, takže si na konečný verdikt nad uhelným průmyslem ještě počkáme.

Dovoluji si tímto reagovat do diskuze k probíhající novela vodního zákona týkající se šetření havárií.

Na světě existuje zhruba sedm tisíc jazyků. Podle některých odhadů by jich však do konce století mohlo 50 až 90 % vyhynout. Nikoli neprávem se proto používá srovnání ohrožených jazyků s ohroženými druhy v přírodě. A právě jeden z potenciálně ohrožených jazyků se s ohroženými druhy zvířat setkává v záměru, který v Kamerunu před časem inicioval koordinátor našeho projektu Toulavý autobus Jocelyn Ewane Aubery.

Pokud si Václav Klaus starší coby propagátor práce OECD, kam patří i Mezinárodní energetická agentura (IEA), přečetl novou zprávu IEA, která nastiňuje postup, jak dosáhnout k roku 2050 celosvětově nulové emise skleníkových plynů (tzv. net-zero), možná ještě teď nesouhlasně kroutí hlavou.

V období covidu se sice do letadla dostane málokdo, pohled z něj na českou krajinu si však jistě pamatujeme. Jde o čím dál fádnější koberec s čím dál větším podílem žluté v polovině roku. Ekologové mají často velmi odlišné požadavky na to, jak by ten koberec měl vypadat. V jednom se však shodnou: chybí mu rozmanitost. Jednu z příležitostí, jak jí alespoň lokálně dosáhnout, nabízí poněkud paradoxně těžba písku, tedy činnost, která krajinu na první pohled poškozuje. Rekultivace těchto specifických dobývacích prostor v posledních letech zaznamenala významný vývoj a do budoucna má potenciál vytvořit desítky pozoruhodných krajině a přírodně cenných lokalit po celém Česku.

22. květen se po celém světě stal před jednadvaceti lety dnem biologické rozmanitosti. Má lidem připomenout, jak důležitá je pro planetu a lidskou společnost biodiverzita, tedy přírodní bohatství, zahrnující pestrost ekosystémů a druhů. Stále pokračující snižování biodiverzity zřejmě vyústí v rapidní pokles přírodního bohatství a ohrozí poskytování ekosystémových služeb, kterých naše společnost využívá. Prvotní zdroj většiny produktů, které běžně a se samozřejmostí používáme, pochází z přírody. Například Německo si to velice dobře uvědomuje a odstartovalo velký projekt na záchranu hmyzu.

Šesté pokračování mezinárodní konference Počítáme s vodou bylo přesunuto z plánovaného podzimního termínu do on-line prostředí a konalo se 11. 2. 2021. Podtitulek konference tentokrát zněl Systém modro-zelené infrastruktury jako investice do měst. Konferenci organizoval 01/71 ZO ČSOP Koniklec pod záštitou ministra životního prostředí. Vysílalo se ze studia, kde někteří mluvčí byli osobně přítomni, jiní se zapojili přes stream.

Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) se obrátila na ministra životního prostředí Richarda Brabce s žádostí o urychlené řešení dostupnosti finančních podpor pro chovatele hospodářských zvířat, jejichž činnost je ohrožena přítomností vlka v krajině, a kteří mají zájem o realizaci preventivních opatření.

Docent Oliva ve svém článku na Ekolistu „Věda má být nástrojem poznání, nikoliv moci“ z 12. 5. 2021 srovnává způsoby akademiků a dalších nadšenců zabývajících se ochranou přírody se způsoby z 50. let a říká, že se toho už nechtěl dožít. Naopak já mám tento dojem z jeho textu, který je napsán v duchu: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“

Zcela se shoduji s názorem Petra Svobody, který v příspěvku Zastavějí všechno kolem vás (9. 5. 2021) napsal, že návrh nového stavebního zákona „představuje největší nebezpečí pro českou krajinu za posledních 40 let“. Každý, kdo je jen trochu znalý reality české veřejné správy, nemá nejmenší pochybnosti, jak odborně a vyváženě (a navíc velmi rychle, protože všechno je tak jednoduché!) budou stavební úřady, které pohltí kompetence orgánů ochrany přírody (zemědělského půdního fondu … aj.), rozhodovat o střetech stavebních záměrů s těmito veřejnými zájmy. A Ministerstvo životního prostředí, ač podle kompetenčního zákona zůstává ústředním orgánem ochrany přírody a krajiny i zemědělského půdního fondu, nebude v naprosté většině případů mít „právní páky“, jak do posuzování těchto kolizí zasáhnout – s čímž paradoxně samo souhlasilo.