Nádherná řeka Bečva sice teče mimo můj volební obvod, Novojičínsko, ale troufám si říci, že ji dobře znám. Obzvláště dobře pak znám úsek, který byl nedávno zásadně zdevastován kyanidem, tedy od Lhotky nad Bečvou po město Hranice na Moravě. Strávil jsem na tomto úseku řeky nemálo času, když jsem jako malý kluk doprovázel svého tátu při rybaření, chodili jsme hlavně na úhoře, a poměrně často jsme se také jezdili k Hustopečím nad Bečvou koupat. Později jsem ten úsek navštěvoval především za účelem svých ochranářských a ornitologických zájmů.

V září postihla jednu z našich významných řek ekologická havárie, která svým rozsahem překonala všechny dosavadní havárie. Byl zasaženo téměř 40 kilometrů vodního toku a škody jdou do desítek miliónů. Připomeňme si proto nyní jak tato přírodní katastrofa vznikla a jaký byl průběh její likvidace.

To, co se v těchto dnech odehrává v mé emailové schránce, jsem už dlouho nezažil. Denně chodí kolem dvaceti emailů na téma klecového chovu slepic. Na jedné straně odpůrci zákazu klecového chovu posílají emaily zcela shodného znění, lišícího se jen podpisem daného zemědělce. Přicházejí z celé republiky. Na druhé straně dostávám emaily z mého obvodu. Zpravidla začínají připomenutím „volil jsem vás a teď, prosím, zachraňte slepice a hlasujte pro zákaz klecového chovu”. Odpůrci zákazu nad jeho podporovateli co do počtu emailů vedou asi tři ku jedné.

Množí se tu na Ekolistu diskuse, které že to zemědělství je lepší a prospěšnější. Tímto bych tedy chtěla přispět svým dílem do debaty.

Již staří Řekové měli sen o prokopání korintské šíje mezi pevninským Řeckem a Peloponésem. V 7. století př. n. l. o vybudování průplavu usiloval údajně tyran Periander, po něm římští císaři Caesar, Caligula a Nero. Dílo se ale podařilo uskutečnit až koncem 19. století. Nebylo to levné a bylo tam dost obětí. Jenže: uskutečnit tisíciletý sen se podařilo zrovna v době, kdy už lodní doprava ztrácela na významu. Lodě se navíc výrazně zvětšily a kanál jim byl brzy malý. Měl proto od počátku jen dosti omezené využití. Dnes slouží téměř výhradně už jen jako turistická atrakce. Kanál prostě minul svou dobu – v době, kdy by ho Řekové potřebovali, ho nebyli schopni postavit, a když to o mnoho set let později uměli, tak už byl zbytečný.

Dle výzkumu Carbon Dioxide Information Analysis Center (CDIAC) z roku 2014 je Česká republika na 36. místě v produkci CO2 na obyvatele. Naše umístění v žebříčku se může zdát na první pohled uspokojivé a dál nám umožňuje zůstat v iluzi, že se nic neděje a že naše emise jsou jen zlomkem ve světě. Na základě toho by se dalo říci, že jsme na tom relativně dobře oproti jiným vyspělým státům, jako je například USA, a můžeme na ně ukazovat jako na ty, kteří by měli problémy klimatu řešit hlavně.

V pátek 23. října 2020 prakticky zhasla v Evropském parlamentu naděje na skutečnou ekologizaci evropského zemědělství, o které se roky mluví jako o nutnosti pro zastavení degradace evropské zemědělské krajiny. Europarlamentem totiž prošel návrh (eufemisticky nazývaný „kompromisní“) nové Společné zemědělské politiky (SZP). Ta se schvaluje na 7 let, a je na ní vynaložena třetina rozpočtu Evropské unie, neuvěřitelných 400 miliard EUR, zhruba 10 biliónů českých korun. Dokážete si takové číslo vůbec představit? To už je částka, o kterou stojí trochu zabojovat. A to přesně udělala skupina europoslanců, která dokázala protlačit „kompromis“. A tento „kompromis“ v podstatě znamená, že v zemědělství bude prakticky všechno, jako bylo dosud. A to jistě není to, co bychom uvítali.

Výbor pro životní prostředí Poslanecké sněmovny uspořádal kulatý stůl na téma ochrany přírody v době zvýšeného turismu. Do kontextu zvyšující se návštěvnosti české přírody, především zvláště chráněných území a národních parků, se v tomto roce přidal specifický covidový turismus.

Jako člověka několik let působícího ve fotovoltaice mě často fascinuje, jak jednoduše si mladá generace z řad Fridays for Future představuje dekarbonizaci energetiky pomocí obnovitelných zdrojů energie (OZE). Domnívají se, že uhelné elektrárny jsou nadbytečné a jejich odstavení je pouze otázka politické vůle. Soláry a větrníky považují za zdroje se zanedbatelnou ekologickou stopou. Jejich závislost na počasí, a tudíž nespolehlivost, nepovažují za problém, protože v možnostech ukládání energie „děláme pokroky“. Bohužel mnozí ekologičtí aktivisté na základě těchto domněnek blokují skutečná řešení, která už několik desetiletí fungují a chrání planetu. Na západě to už teď vede ke zbytečným emisím stamilionů tun CO₂ a mnohým dalším ekologickým škodám.

Dne 14. 10. 2020 vyšlo v Ekolistu stanovisko Komise pro životní prostředí Akademie věd k projektu D-O-L s mým podpisem, který jsem neautorizoval. Na textu jsem se částečně podílel, ale nakonec tam došlo k - pro mne - nepřijatelným změnám, které v následujících dvou odstavcích uvádím na svoji pravou míru. Potom následuje moje kritika kanálu.