V roce 2008 jsem si kvůli článku o klecových chovech psal s celou řadou lidí. S ministerstvem zemědělství, odborníky z ČZU, s chovateli, s ochránci zvířat. Něco mi ale v argumentech, studiích a vyjádřeních chybělo. Chyběl mi tam člověk.

V poslední době se toho na české i mezinárodní scéně děje tolik, že je velice obtížné všechno sledovat. Ale tahle zpráva by podle mě neměla zapadnout. Tiše, jakoby se nachumelilo, vyšla zpráva v Hospodářských novinách, že se ředitel České inspekce životního prostředí Erik Geuss rozhodl zrušit oddělení CITES, které se zabývá odhalováním nelegálního obchodu s ohroženými druhy. Ministerstvo životního prostředí se k tomuto kroku podle HN vyjádřilo tak, že pan ředitel toto udělat může a ministr mu v ničem bránit nebude. Lhostejnost ministerstva k celé věci je až zarážející, jako by bylo úplně normální rušit superúspěšné týmy vyšetřující organizovaný zločin v České republice, jako bychom jich měli v rezortu životního prostředí přehršel.

Vláda 14. září projednala závěry kontroly Nejvyššího kontrolní úřad (NKÚ) o hospodaření národních parků. Audit, který mám rovněž k dispozici, odhalil závažná systémová pochybení, která jdou na vrub Ministerstva životního prostředí. Jde zejména o problematiku financování správ národních parků. Ty si dnes 44 procent svých nákladů kryjí prodejem dřeva a dalších 20 procent pomocí evropských fondů. Současný stav je podle Pirátů neudržitelný. Ceny dřeva v důsledku kůrovcové gradace klesají a národní parky nemohou krýt své náklady prodejem toho, co mají chránit. Pokud stát zákonem ukládá správě národních parků péči o chráněné území, musí jí k tomu poskytnout prostředky.

České hospodářské lesy zažívají v posledních letech nebývalou kalamitu. Při ní odumírají velké plochy smrků a borovic, což souvisí se suchem a přemnožením hmyzích škůdců. Protože naši předkové v minulosti vysázeli tyto stromy na většině území Česka, trh je přesycen dřevem. Cena dřeva rychle klesá mnohdy až pod úroveň nákladů na jeho vykácení a dopravu na místo prodeje. To představuje velký problém pro vlastníky lesů, kteří pochopitelně chtějí mít ze svých pozemků ekonomický užitek.

Lidské aktivity, především stále rostoucí emise skleníkových plynů, už způsobily oteplení planety o 1 °C (1). Pařížská dohoda z roku 2015, kterou ratifikovala i Česká republika, ukládá zemím udržet globální oteplování výrazně pod úrovní 2°C s úsilím omezit oteplování na 1,5°C (2,3). Abychom dodrželi závazky Pařížské dohody, musíme, podle speciální zprávy Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC) z podzimu 2018 (4), rychle snížit emise skleníkových plynů a dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Podle zprávy OSN z podzimu 2019 potřebujeme nastartovat celosvětový pokles emisí skleníkových plynů o 7.6% každý rok (5). Pokud takový závazek celosvětově nepřijmeme, na konci 21. století se pravděpodobně oteplí o minimálně 3°C. To by znamenalo vzestup hladiny oceánů o desítky cm a rozsáhlé a nevratné změny v planetárních systémech, neslučitelné se současnou podobou naší civilizace (6,7).

Už rok probíhá mezi ochránci přírody a zemědělci boj o to, jak řešit vysoký výskyt hraboše polního v polních kulturách. Přes protesty ochránců přírody povolil 3. září 2020 Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ), po dohodě s Ministerstvem zemědělství, zvýšené použití rodenticidů v České republice. Na základě tohoto rozhodnutí jsou nyní povoleny zvýšené dávky rodenticidů i aplikace rozhozem (na základě rozhodnutí ÚKZÚZ pro konkrétní pozemky) . Proti plošnému rozhozu rodenticidů bojuje zejména Česká společnost ornitologická, nesouhlasí s tím také značná část české veřejnosti, která se obává zejména sekundárních otrav v přírodě venčených psů. Diskutován byl zejména vliv Stutoxu na ptáky (dravce, sovy, čápy) a zvěř (např. zajíce, bažanty) a domácí mazlíčky (psy, kočky). Pojďme se ale také zamyslet nad tím, co na to sysel?

Když jsem si přečetl nabídku redakce Ekolistu, že mohu napsat článek s fabulací na téma „jsem na chvilku ministrem zemědělství a mohu mávnutím kouzelného proutku napravit tři největší environmentální problémy tohoto rezortu a jaké změny bych vykouzlil a proč“, nejdříve jsem si pomyslel, že je to velmi zajímavý počin redakce, napsání článku bude vlastně velmi jednoduché, vždyť názory na vodu v krajině mám pořád konzistentní a tak není co řešit. A environmentální problémy v zemědělství „ty zná přeci každé malé dítě“, vyjadřuje se k tomu „zasvěceně“ kde kdo, tak není co řešit. Později jsem si uvědomil, že „to žádná legrace nebude“. Napsat něco, co bude mít nějaký reálný základ a nebude to jen snění „akademika“. Ale když již být alespoň na chvilku „kouzelnickým ministrem“, tak současně zapracuje ješitnost chlapa, a závěrem je poznání „tak to musí být něco, jako památník „kouzelnického ministra“, něco co po něm zůstane navěky viset ve vzduchu, kde jinde, že?“ Tedy koncepční záležitosti a ne jen dílčí problematiky. A to pak dá již trochu práce. A stejně se to nemusí povést. A chce to hlavně pokoru.

Výbor pro záležitosti EU, jako pověřený výbor, si vyžádal k danému senátnímu tisku stanovisko senátního Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Jako zpravodaj tohoto tisku jsem usnesení tohoto výboru vzal na vědomí a dále s ním pracoval. Výsledné usnesení našeho výboru ke „Strategii od zemědělce ke spotřebiteli“ je pojato mnohem šířeji a určitě zcela nekopíruje pozici vlády ČR. (Pozn. redakce: tento text je reakce na zprávu ČTK, zveřejněnou na webu Ekolist.cz dne 10. 9. 2020)

Nedávno jsme si s dcerou vyšlápli na horskou tůru ve východních Alpách. Našli jsme si předtím ubytování v Prein an der Rax v bývalé zemědělské usedlosti, 700m n m. Neméně než nádherou Alp jsem však byl ohromen využíváním fotovoltaiky našim hostitelem.

Na první pohled zázračné technologie označované jako chemická recyklace mají ke skutečné recyklaci velmi daleko. Prokazatelně znečišťují životní prostředí, jsou neúměrně energeticky náročné a pro využití v praxi mají příliš technických nedostatků. Chemická recyklace proto není životaschopným řešením záplavy planety plastovým odpadem. Vyplývá to z aktuální odborné studie Světové aliance pro alternativy ke spalovnám (GAIA) s názvem „Chemická recyklace: Stav, udržitelnost a dopady na životní prostředí“. Ani podobná zařízení vznikající v České republice, které zmapoval spolek Arnika, zatím nepřesvědčila o tom, že by představovala variantu nakládání s odpady šetrnou k životnímu prostředí.