Dlouho jsem přemýšlel, jestli vůbec začnu psát na téma blokád a dalších přímých akcí a jejich legitimity, nakonec jsem se rozhodl, že ano: hlavně proto, že mi vadí „spasitelská role“ aktivistů, vytvářená mnoha médii. O co jde? Někdy možná o ideu, někdy také o věc samotnou, ale především o peníze – a tady je jakýkoliv prostředek dobrý. Proto si myslím, že se stěží nalezne oprávnění takové legitimity, a už vůbec ne v NPŠ.

Nikdy neměla Česká republika tolik znalců lesnictví, krajinné ekologie a evoluce jako v posledních několika dnech sporů v Národním parku Šumava. Ekonom a prezident Václav Klaus, bývalý ministr dopravy, bývalý ministr zdravotnictví a turista Jan Stráský, právník Tomáš Chalupa, novinář Martin Komárek – ti všichni se cítí být tak trochu lesníky, krajinnými ekology a ochranáři. Jelikož já sám odborníkem na les nejsem a navíc bych své jméno viděl v uvedeném seznamu expertů na Šumavu jen velmi nerad, podívám se na smysl současné blokády trochu jinak.

Byl jsem včera podpořit blokádu na Šumavě. Bylo tam asi jen 40 lidí, což je málo. Kácení na Ptačím potoce je opravdu lumpárna. Kácejí i naturový biotop podmáčené smrčiny, některé ostatní polopřirozené smrčiny s dobrým zmlazením, navíc tam, kde to i z hlediska gradace kůrovce nemá smysl.

Bojovníci za neregulace kůrovce v Národním parku Šumava argumentují velmi často nesolidně. K jejich základním nepravdám patří, že zásahy proti kůrovci v Národním parku Šumava a zejména v jeho první zóně jsou nezákonné. Co tomu říká zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny v platném znění?

Na šumavské Modravě jsme svědky politizace a nepřiměřené medializace sporu o péči o marginální plochu lesa, o který Správa NP a CHKO Šumava pod vedením ředitele Stráského pečuje. Nechci dále prohlubovat diskusi v rovině politické, protože to nám nepřísluší, pojďme se bavit pouze v rovině odborné. Chci apelovat na všechny, kteří dávají přednost nezpochybnitelným faktům před ošidnými pocity, na každého, kdo se neuzavírá do vlastního ideologického světa a kdo Šumavu nechápe jen jako nástroj vlastního politického prospěchu.

Dámy a pánové,
Před dvaceti lety vznikl Národní park Šumava. Český svaz ochránců přírody podobně jako celá naše veřejnost vznik národního parku přivítal. Šumava a její unikátní přírodní i krajinářské hodnoty si takové „povýšení“ mezi výjimečná území Evropy určitě zaslouží. Přidělením statutu národního parku jsme se zavázali dodržovat na Šumavě určitá pravidla, která si však při jednáních o vzniku parku ne každý uvědomoval.

V roce 1991 byl usnesením vlády České republiky č. 163 vyhlášen na Šumavě národní park. Byl vyhlášen na území, které v minulosti prodělalo jeden z nejtragičtějších lidských exodů v novodobé historii, aby v jiné formě negativního dopadu na život šumavského člověka pokračoval dále. Vysídlení českého obyvatelstva v roce 1938, vyhlášení Sudet, poválečný odsun německého obyvatelstva, likvidace a vymazání z mapy Šumavy desítek vesnic, likvidace škol, kostelů, hřbitovů, likvidace kultury – dílo člověka, které bylo dovršeno nejhrůznější stavbou - železnou oponou.

Níže přikládám Posouzení aktuální situace v oblasti Ptačího potoka v NP Šumava. Vyplývá z něho, že prováděné zásahy (těžba) nemohou zabránit šíření lýkožrouta smrkového v hodnoceném území a ve své podstatě povedou k urychlení úplného rozpadu stromového patra lesů v celé oblasti. Navíc na zasažených plochách dochází k podstatným změnám podmínek prostředí, které způsobí podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Tyto změny budou podstatně větší, nežli v případě, že by stromové patro lesů přirozeně odumřelo v důsledku gradace lýkožrouta.

První zpráva o tom, že se v Národním parku Šumava bude zase něco dít, je stará čtrnáct dní. Na webu ministerstva životního prostředí je od té doby nula (slovy nula) tiskových zpráv či vyjádření ministra k situaci. Na tom by až tak nic nebylo. Kuriózním se to stává v okamžiku, kdy se ministerstvo u novinářů doptává na spokojenost s poskytováním informací ze strany úřadu.

Významným nárůstem výdajů souvisejících se změnou klimatu vyjadřuje návrh rozpočtu Evropské komise jednoznačným způsobem závazek přijatý ve prospěch udržitelného růstu a přeměny Evropy na společnost s nízkými emisemi uhlíku.