Mnozí cítíme, že rozvoj společnosti je v řadě oblastí neudržitelný a již dnes narážíme na limity, které jsme si stanovili. Má vůbec význam stanovovat si limity? Není lepší hledat účinné nástroje které navedou spontánní rozvoj společnosti do koridoru udržitelného rozvoje? Nezaslouží si toto téma širokou diskusní platformu, jejíž výsledky by byly zdrojem programů politických stran? Ve vstřícném a nepokřiveném prostředí pak již „z povahy lidské duše“ vzniknou dobré nápady rozvíjející konkrétní oblasti na poli technickém či organizačním. Článek přináší příklad z oblasti stavitelství, jak by se v rámci nového konceptu mohlo začít jinak uvažovat i jednat.

Vyhláška č. 83/1996 mimo jiné zařazuje druhy dřevin do různých skupin (základní, meliorační a zpevňující) a podle nich uvádí, jakými dřevinami se má zalesňovat dané konkrétní stanoviště. Novela této vyhlášky má v období, které lesníci nazývají kůrovcovou kalamitou století, vzhledem k naléhavé potřebě adaptovat lesy na změny klimatu s obtížně předvídatelnými následky, zcela zásadní význam.

Chce-li nový ředitel Lesů ČR Josef Vojáček řešit krizi našich lesů a smrkovou kalamitu, musí pro to začít dělat mnohem víc, než tomu bylo za jeho ředitelování Vojenským lesům a statkům. Měl by také navázat na dobré změny svého předchůdce Tomáše Pospíšila.

Všichni sledujeme sdělovací prostředky, a tak víme, co se děje s vodou nejen u nás, ale i jinde. Příčina je jasná. Orná půda, louky, mokřady jsou nahrazovány betonem, asfaltem a jinými nepropustnými materiály, které vodu do země nevpustí. Co proto dělá vláda, ministři, úřady a další instituce? Buď nic nebo vymýšlejí různé dotační programy jako je dotační program Dešťovka a ničení zdrojů povrchové i podzemní vody, s podporou výše uvedených institucí pokračuje. Pokud by se ministři podívali na venkov, zjistili by, že jen málo domů nemá pod okapy sudy či jiné nádoby na zachycování dešťové vody a stovky milionů budou vyhozeny nebo se najdou koumáci, kteří si pomohou k bazénu a zaplatí jim ho vláda.

Stav stromů v sídlech je alarmující. Zásadní problém spatřujeme v podcenění situace. Stromy v prostředí měst a obcí mají obecně ztížené podmínky pro růst a současné dlouhé periody sucha i dramatický nárůst teplot jsou pro mnohé fatální. A to má vliv přímý vliv i na obyvatele.

Režisérka Barbora Kinkalová natočila dokumentární film o šťastných farmářích Happy Farmes. Šťastní farmáři žijí – kde jinde – než na Happy Farm. Film má podtitul Jsou místa, kde se daří růst zelenině. Jsou místa, kde se daří růst. Jde jak o záchranu půdy, tak i o spásu duše. Oboje jde ruku v ruce.

Organizace Social Watch Česká republika vydala pravidelnou hodnotící zprávu o (ne)udržitelném rozvoji v naší zemi. České ekonomice se daří velmi dobře, česká politika je na tom spíše opačně. Nejvíce to potvrzuje bezprecedentní osekání občanských práv či prolomení limitů těžby uhlí. Začněme ale nemnoha dobrými zprávami a přejděme plynule ke zprávám špatným.

Severoněmecký Hamburk a dánská Kodaň patří mezi města s nejsystematičtějším a nejkoncepčnějším přístupem k adaptaci na změnu klimatu. S tím jde ruku v ruce také hospodaření s dešťovou vodou a otázka zeleně a jejího systému v rámci sídla. Obě města překotně rostou, což nutně znamená navyšování rozlohy zpevněných ploch, a tím pádem tlak na dosud nezastavěné, většinou vegetací pokryté území. To koliduje se zvyšující se potřebou obyvatel mít na dosah parky, zahrady či jiné formy zeleně. Jak se k tomuto problému obě města postavila? Na to jsme se jeli podívat v rámci projektu Počítáme s vodou

Přírodě blízké hospodaření neznamená zákonitě ekonomicky neudržitelný způsob zemědělského hospodaření, jak by se mohl někdo domnívat. Ba naopak, aby bylo zemědělství stále efektní a udržitelné v období změny klimatu, musí se mu přizpůsobit i stávající hospodářské postupy. S tím je spojen i přístup ke krajině, tedy hospodařit v maximální míře v souladu s přírodou a krajinou – hospodařit přírodě blízce. Pokud bude naše krajina odolná, bude odolné i české zemědělství.

Necelých 40km jižně od Prahy se nachází romantický vltavský kaňon bývalých Svatojánských proudů naplňovaný vodou štěchovické přehrady. Jeho nádheru mohou návštěvníci ocenit z levobřežní turistické stezky Štěchovice-Třebenice, z pražského parníku na závěrečném úseku jeho plavby ke slapské přehradě nebo dokonce z nějakého vlastního plavidla. Většinou si ale nevšimnou dvou závažných ekologických problémů ohrožujících přírodu tohoto unikátního úseku Vltavy.