Jeden reaktor má stát 250 miliard korun, uvažuje se ale o dvou, tedy 500 miliard korun.

Primární a druhotné suroviny představují základní vstupy pro ekonomiku každé země a ovlivňují téměř všechny průmyslové odvětví. Zejména v Česku je díky své silnému průmyslovému zaměření využití materiálů a jejich národní soběstačnost základním tématem.

Z výzkumů veřejného mínění v poslední době vyplývá, že důvěra v neziskové organizace se obecně snižuje. Jelikož je důvěra jedním z klíčových předpokladů úspěchu environmentálních organizací, nemáme se obávat i poklesu jejich vlivu na krajinu? Jak se daří organizacím občanské společnosti prosazovat cíle ochrany přírody a krajiny a jaké strategie jsou v jejich snažení úspěšné?

Česká republika, přestože se zavázala plnit Evropskou úmluvu o krajině, která byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy v roce 2000, stále nemá krajinu v hledáčku územního plánu. Přitom ochrana krajiny by měla být na prvním místě nejen jako nositelky kulturního dědictví, ale i s ohledem na ochranu přírodních zdrojů, biodiverzity a zdravého životního prostředí. Zlepšení krajinných funkcí a jejího využití je i jedinou zásadní možností adaptace na zhoršování klimatických podmínek a sucha.

„Zachraňme Tuvalu, zachraňme svět.“ To bylo volání, které jsem zaslechl na Tuvalu při své nedávné cestě jižním Pacifikem, přední linii globální klimatické krize. Chtěl jsem vyjádřit solidaritu těm, kteří jsou vystaveni nejhorším dopadům klimatické změny, a přitáhnout pozornost k inovativním klimatickým snahám probíhajícím v tamějším regionu.

Jestliže vydáváme miliardy z kapes daňových poplatníků, musíme se postarat, aby byly vynakládány na věci, které budou k prevenci klimatických změn efektivně přispívat, asoučasně nebudou Evropu poškozovat z hlediska její dlouhodobé globální konkurenceschopnosti. Musíme být přísně pragmatičtí a racionální. Volám proto po transformaci současného přístupu, vycházejícího většinou z ideologie, v racionální politiku, která sleduje týž cíl, přitom však počítá, analyzuje a pečlivě vybírá nejvhodnější a nejracionálnější řešení.

V noci ze čtvrtka na pátek zablokoval český premiér spolu s maďarským a polským dohodu Evropské rady směřující k omezení emisí oxidu uhličitého. Tato dohoda je přitom nezbytným předpokladem, má-li být Evropská Unie schopna naplnit své závazky v boji proti postupující globální klimatické změně.

Se včelařením jsem začal v roce 2013. A zvolil jsem si k tomu celkem exotickou destinaci – Kamerun. Společně s rodinou a přáteli se tady staráme o obnovu horských mlžných lesů, které jsou pod obrovským tlakem rychle rostoucí populace lidí. A abychom zajistili dlouhodobě udržitelnou ochranu původních lesů, zvyšujeme jeho hodnotu před vykácení tím, že v něm chováme právě včely. Med je totiž ceněná komodita jak u nás, tak i v africkém Kamerunu.

Jsem stařík, ale překonal jsem se k pochodu po části kalamitních holin v podhůří Jeseníků. Viděl jsem bezútěšnou situaci na kalamitních holinách v rozsahu desítek, až stovek hektarů. Někteří majitelé vzali problém za „správný konec“. Na rozsáhlé holiny sadí 2 řady smrku a 1 řadu buku. Lesníci jsou netrpěliví. Nečekají na přirozené zmlazení pionýrských dřevin. To se zatím nedostavuje z důvodu, že bývalými lesnickými „odborníky“ byla vyhlášena plošná genocida bříz, jív, jeřábů, osiky. Případné semenáčky jsou spásány. Plochy nad 600 m n. m. se zelenají třtinou. Předpokládám vznik těžko zalesnitelných holin.

Ve většině obchodních společností se ti nejvyšší šéfové stýkají za zavřenými dveřmi, kde o všem rozhodují. Dělají si, co chtějí a pokud mají dostatečně pasivní či ochočenou dozorčí radu, která je automaticky podporuje, nikomu se vlastně nezodpovídají. Tohle platí vždy kromě jednoho dne v roce. Dne, na který je svolaná valná hromada firmy. Kromě akcionářů nespokojených s hospodařením firem využívají v posledních letech prostoru ke kritice chování společností i ekologičtí aktivisté. A jejich aktivity přinášejí ovoce.