Jan Vybíral: Soutok - Tušení a odhalování důležitých souvislostí ekosystému lužních lesů

Nádherné dubové porosty zakládali Lichtenštejnové ze žaludů dovezených z lužních lesů v nivách řek Sávy a Drávy, odtud je původ názvu pro tyto duby – Slavonské duby. Jedná se o dub letní slavonský, (Quercus robur, subsp. slavonica) Poslední zbytky těchto porostů se nacházejí ve všech lužních komplexech lesního závodu Židlochovice.

Foto | Jan Vybíral

O první popularizaci v široké veřejnosti na konci minulého století se postarala kniha Bohumila Lošťáka z roku 1982 Zelená perla. Čtenář je seznámen s romantikou lužního lesa, s jeho historií, druhovou bohatostí, ale i historicko - společenskými souvislostmi z dob století devatenáctého. Je zmíněna těžká služba lesníků v dobách četných povodní, pravidelné peklo komářích kalamit v regionu a obtíže při obnově lesů. Je zde popsán úzký vztah lanžhotských občanů k lužnímu komplexu. Kniha se stala inspirací pro mnoho lidí, z nichž někteří se rozhodli věnovat problematice lesnického managementu či vědeckému zkoumání lesů profesionálně. Dalším zdrojem důležitých informací o lužních ekosystémech byla a je kniha Lužní les v Dyjsko-moravské nivě od širokého kolektivu autorů, kterou pro tisk v roce 2004 připravili Michal Hrib a Emil Kordiovský a distribucí byla pověřena Biosférická rezervace Dolní Morava, o.p.s. Více než 60 osobností z mnoha přírodovědných oborů, z kulturně - sociální oblasti, lesnické, vodohospodářské a zemědělské praxe, poskytuje důležité informace, které představují základ pro pochopení složitosti celého lužního ekosystému. Česko – anglickou zkrácenou verzi s názvem Lužní les v nivě Moravy a Dyje vydala v roce 2010 již Biosférická rezervace Dolní Morava, o.p.s., stejně tak populární knihu 100 nejzajímavějších stromů Biosférické rezervace Dolní Morava, jako výsledek spolupráce s Lesnickou a dřevařskou fakultou Mendelu v Brně.

Tok řeky Kyjovky je vodohospodářskými úpravami nedotčen a její tok je většinou skrytý v lužních lesích Soutoku.

Foto | Jan Vybíral

K problematice lužních ekosystémů bylo vydáno nepřeberné množství vědeckých prací. Základem jsou určitě publikace od Aloise Mezery Středoevropské nížinné luhy I. a II. z roku 1958 a dvoudílná monografie od kolektivu autorů Penka M., Vyskot M., Klimo E., a Vašíček F. Floodplain Forest Ecosystem I., II., z roku 1985, resp. 1991. Nejnovější vícedílná publikace Červená kniha ohrožených druhů lužních lesů BR Dolní Morava, (Bezobratlí, Obratlovci, Rostliny) kolektivu autorů z Mendelovy, Masarykovy a Palackého univerzity a České akademie věd je z roku 2016. BR DM, o.p.s. vydala v roce 2017 celoživotní vědecké dílo doc. Zdeňka Bauera (další autoři J. Bauerová, R. Bagar, J. Vybíral) Vliv regionálního klimatu v letech 1951 – 2015 na ekosystém lužního lesa. Není to zdaleka konečný výčet různých publikací, na kterých se podílela Biosférická rezervace Dolní Morava, o.p.s., ať už jako přímý autor, vydavatel nebo respektovaný partner, při studiu mnoha sociálních, kulturních, ekonomických a biologických souvislostí jak v lužních ekosystémech, tak i za jeho hranicemi, v kulturní krajině jižní Moravy. Dlouhodobě spolupracujeme s řadou univerzit, kromě Mendelu v Brně také s Palackého univerzitou v Olomouci, s Katolíckou univerzitou v Ružomberoku, s pracovišti České akademie věd, Moravským zemským muzeem v Brně, s Agenturou ochrany přírody a krajiny, s CHKO Pálava, se Slovenským komitétem MaB, s řadou partnerských BR v Evropě i ve světě. Dokladem jsou společné projekty, filmy, prezentační přednášky, studijní pobyty a publikace všeho druhu.

V angličtině nemá termín rezervace tak výrazně ochranářskou náplň. Území jím označené může být rezervou nebo být rezervováno pro nejrůznější účely. V začátcích Programu MAB byl v bývalé ČSSR používán termín biosférický fond (srovnej půdní fond, lesní fond), ale na naléhání ochranářů zůstalo u otrockého překladu, který má výhodu jasného ekvivalentu při překladech a mezinárodních kontaktech (Jeník, 1996). Biosférické rezervace jsou „vzdělávacími místy pro udržitelný rozvoj“. Jsou to místa pro testování interdisciplinárních přístupů k porozumění změn a interakcí mezi sociálními a ekologickými systémy, včetně prevence konfliktů a managementu biologické rozmanitosti. Každá biosférická rezervace propaguje řešení, která sladí zachování biologické rozmanitosti s jejím udržitelným využíváním. Proto bagatelizování institutu biosférické rezervace jenom proto, že nemá oporu v zákoně, pouze vypovídá o povrchní znalosti problematiky, nebo účelovém překrucování faktů.

Prastarý háj dubových velikánů na polesí Tvrdonice je ideálním místem k duchovnímu rozjímání o nadčasových hodnotách tohoto světa.

Foto | Jan Vybíral

Aby mohla být biosférická rezervace vůbec vyhlášena, musí mít navrženou a odsouhlasenou zonaci. Zonace BR Dolní Morava byla předložena na UNESCO Českým národním komitétem MAB v roce 2003, jako součást přihlašovací dokumentace a není na ní nic tajného. V Paříži byla schválena v podobě navržené Ministerstvem životního prostředí a mapové podklady k ní jsou k dispozici v databázi Agentury ochrany přírody a krajiny. Je založena na existujícím systému zvláště chráněných území. Protože by se ale v případě BR nemělo jednat o zóny odstupňované ochrany přírody, jako je to u klasických rezervací, ale o funkční rozdělení, které má za cíl umožnit biosférické rezervaci plnit všechny tři její základní funkce, má zonace BR Dolní Morava určité rezervy (například letnění, či komerční chov ryb schválený orgány ochrany přírody, by obvykle v jádrové zóně biosférické rezervace nebyl možný). Proto se od roku 2010 snažíme najít řešení, které by zlepšilo fungování zonace v BR Dolní Morava. Proces však dosud běží, protože jednání jsou dlouhodobá a řešením „na sílu“ se vyhýbáme a tak je platná zonace v podobě, která byla schválena.

Je naprostým nepochopením a omylem se domnívat, že Biosférickou rezervaci Dolní Morava, o.p.s. reprezentuje jen její ředitel! Jedná se o obecně prospěšnou společnost, složenou ze zástupců všech obcí a subjektů na jejím území. Její činnost je pod velmi přísnou kontrolou nejen orgánů společnosti, ale také regionální veřejnosti. To, že jsme se stali jednou z nejúspěšnějších „biosférek“ v soutěži s více než 700 BR celého světa, asi není pouhá náhoda, nebo úspěch nějaké diplomacie. Možná to bude spíše tím, že jsme v místě všem nablízku a nebojíme se řešit i jiné problémy než to, jak naplnit představy zapšklých aktivistů, zaslepeně opakujících to samé, ve snaze zviditelnit své ego. Zjevně jim uniklo, že ve věci záchrany lužních biotopů, nastavení optimálních režimů ochrany biodiverzity a optimálního způsobu lesnického hospodaření se intenzivně dlouhodobě jedná jak mezi příslušnými rezorty, tak i v místě. S konečným výsledkem těchto jednání určitě nebude spokojena žádná z jednajících stran. Kompromis by měl být totiž vítězstvím především společenské odpovědnosti a rozumu. To jsou hodnoty, které vyznává a prosazuje UNESCO i BR DM, o.p.s.

Dožívající solitérní duby na loukách lužního komplexu Soutok. Jejich stáří je kolem 200 – 250 roků. O jejich předčasný zánik se přičiňuje tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), na Soutoku běžný druh. Daleko vzácnější a ohrožený je tesařík Akimerus schaefferi, který se vyvíjí v kořenových nábězích starých dubů.

Foto | Jan Vybíral

V představách naprosté většiny lidí jsou lužní lesy synonymem pro dominující staleté dubové velikány. Jen málo z nich ví, že právě tyto stromy jsou součástí lesních porostů, které vznikly jako hospodářský záměr lesníků, s osobním podílem mnoha pracovitých lanžhotských občanů, kteří v lese nacházeli obživu. Dříve to byli těžaři se sekerou a ruční pilou, později s morovými pilami, povozníci – kladaři, kteří byli schopní z lesa dostat i ty nejtěžší kmeny, pracovníci na železniční úzkokolejce svážející dřevo na břeclavskou pilu, dělnice v pěstební činnosti, nebo mistři uhlíři, vyrábějící nejkvalitnější dřevěné uhlí v železných retortách. A to často v pekle „komářího ráje“ a nekonečného bláta po povodních, a vlastně za jakéhokoliv počasí. Historie lužních lesů Soutoku je i historií Lanžhota a jeho obyvatel. Ještě žijí pamětníci, kteří mohou doplnit podrobnosti o dalších užitcích lužního lesa, které využívali, a také příběhy, které i po letech dokazují, jak moc zdejší kulturní les pro ně znamená, jak změnil jejich životy a představy o přírodních krásách a hodnotách. V minulosti byl les pro Lanžhotčany součástí jejich životů, jistotou a záštitou proti nedostatku. Proto na něm lpí, váží si jej a ctí dodnes.

Uběhlo více než 150 let od doby, kdy lichtenštejnští lesníci založili dubové porosty na holinách o velikosti až několika desítek hektarů. Změnila se lidská společnost a její požadavky, změnila se krajina, opět se projevuje i vliv klimatických extrémů. Někteří jedinci však jednají podle dávno již překonaného principu, že „jediná pravda je ta shora hlásaná“ a tu je nutné zajistit „tam dole“ „z moci úřední“. Z hlediska evolučních principů vývoje (i společnosti, nejen druhů!) je logické, když je ustálená rovnováha rozumu, odpovědnosti a zkušeností místních doplněna novými poznatky vědy a požadavky majoritní společnosti. Ty se implementují do rozšířené odpovědnosti příslušné krajinné profese, zde lesnické profese, jakožto správce všech hodnot daného území. K tomuto stavu správy věcí veřejných však vede jedině cesta jednání na základě rovnoprávnosti všech jednajících, vzájemného respektu, akceptování vědeckých poznatků a dodržení právního rámce našeho státu.